Víla z Bretaně - 25. část

Skotská vysočina, 1487

„A tahle?“
Brenna lehce přejela bříšky prstů po Duncanově holé paži a krouživým pohybem obtáhla nelichotivě vyhlížející jizvu, táhnoucí se od jeho levého ramene až ke klíční kosti. Svatební noc rusovlásku sice značně vyčerpala, ne však natolik, aby nad ránem nezvládla ‚oďobávat‘ svého manžela s jasným cílem vydolovat z něj alespoň nějaké to tajemství. Navíc ji až nehorázně vzrušovalo mužovo snědé tělo; pletence svalů se o sebe třely, kdykoliv se jen pohnul, drsná vůně zcela obluzovala její rozjitřené smysly. Opálená pokožka plná starých šrámů hříšně sváděla dívčinu představivost, a proto teď nutila znaveného rytíře, aby jí každičkou historku, související s dříve utrženými ranami, náležitě objasnil.
„Ta je od Nathana,“ zívl laird z polospánku, ani se za to vyrušení na svou ženušku příliš nezlobil. Ba právě naopak. Věděl totiž, že odměnou za jeho trpělivost mu budou její sladké polibky a možná i další milování.
Dívka v odpověď jen nevěřícně zamrkala.
„Od Nathana? Ale vždyť je to tvůj přítel?!“
Zdála se upřímně rozhořčená a Duncan by se klidně vsadil, že kdyby se mladý MacArlain právě objevil ve dveřích, praštila by ho vší silou do hlavy a zároveň na něj vykřičela veškerou svou zlobu, okořeněnou navíc špetičkou směšného opovržení.
„V lásce a válce je všechno dovoleno, hlupáčku,“ snažil se uchlácholit svou drahou polovičku rozespalý horal a něžně ji přitom vískal ve vlasech.
„V lásce a válce?“ opakovala zrzka zamyšleně. „A která z těch dvou variant je v tvém případě ta správná?“
Tázaný si tiše povzdechl.
„Při bojích v Irsku mě Nat omylem zasáhl... Nějak neodhadl vzdálenost nepřítele a zasekl svou zbraň do mé odhalené paže. Ještě dnes si to vyčítá.“
Brenna projevila mnohem větší pochopení pro činy nešikovného rytíře než pro pohmožděné tělo svého miláčka, onu vylíčenou situaci taktně přešla.
„Takže z války,“ pronesla zamyšleně. „A z lásky? To máš také nějaká zranění?“
Muž krátce přikývl.
„Tady,“ broukl a po paměti nahmatal na hlavě malý hrbolek. „Tehdy jsme se spolu s Natem poprali pro hezké oči jedné usměvavé šenkýřky.“
„A jak to dopadlo?“ zajímala se Brenna dál, případný osten žárlivosti pečlivě skrytý.
„Samozřejmě jsem vyhrál,“ kasal se Duncan, ale raději se rozhodl svou vílu příliš netrápit. „Alespoň zápas. Její srdce získal Nathan.“
Dívka se zavrtěla v jeho náručí.
„Jak se jmenovala?“ vyzvídala neodbytně. Dlouho neodpovídal.
„Duncane?“
„Abigail,“ zamumlal po chvíli.
Zarazil ji tón jeho hlasu – vždyť se právě přiznal, že to děvče ani pořádně nemiloval. Nedokázala si vysvětlit, co bylo příčinou tak náhlé změny manželova chování, rozhodla se však moudře odložit křížový výslech na později.
„A ještě někde máš pozůstatek své lásky?“ snažila se kráska pročistit vzduch.
„Tady,“ položil si Duncan její drobnou dlaň do míst, kde tlouklo jeho srdce.
Jindy by Brenna toto romantické gesto nadšeně uvítala, nyní se jen potutelně ušklíbla a zaměřila svou pozornost plně na muže pod sebou.
„A co tady?“
Nenechavá pravačka se přesunula z hrudi těsně pod mužovo vypracované břicho, veškeré pokusy o láskyplná vyznání v nedohlednu.
„Měl jsem tě tehdy nechat v klášteře…“

Když uslyšel podezřelé praskání větviček, celé tělo se jako na povel napjalo v bolestivé křeči, jež vzápětí zázračně pominula s příchodem tajuplné tmavovlásky. Stála teď přímo před ním, její přítomnost dráždila do morku kostí.
Těsně po obřadu se k němu zcela nečekaně přitočila a téměř neslyšně špitla do ucha, aby na ni po hostině počkal dole u jezera. Nedokázal odmítnout.
Mlčení na jindy osamoceném břehu se stávalo dosti nepříjemným.
„Nathane, jsi tu?“ pročísla nakonec tmu kratičká otázka.
Tápala, ale zachytil ji dřív, než stačila udělat špatný krok. Přes tenoučkou látku tuniky cítil její zrychlený dech, srdce tlouklo o závod.
Krucinál! Stačilo tak málo…
Nathaniel vystřídal ve svém životě pěknou řádku žen, ale nemohl přece zneuctít Duncanovu příbuznou! Ač nerad, pomalu od sebe Coru odstrčil.
„Ty nechceš?“ potáhla zklamaně.
Její růžové rty byly blízko; anděl sváděl k hříchu.
„Kvůli tomu jsi tedy přišla?“
Musel ji od sebe odehnat!
Zajíkla se překvapením.
„A ty? Proč jsi potom přišel ty?“
Modravý blankyt ztmavl pod návalem emocí.
„Coro, jsi sestřenice mého nejlepšího přítele, dívka, kterou znám prakticky od dětství. Nemůžu přece… Přece nejde, abys jenom tak přišla a chtěla po mně něco tak… tak…“
„Řekni to,“ sykla rozladěně. „Pověz, že ti nestojím ani za tu námahu.“
Přiblížila svou tvář těsně k té jeho, zhluboka vydechla.
„To jsem tak ošklivá, Nate?“ nechápala jeho odmítnutí. „Mám snad malá ňadra, široké boky či velké břicho? Dlouhý nos, škaredá ústa…?“
Výčet jejích dalších neduhů přerušil polibkem.
„Blázínku…“
A zase o krok blíž k pekelnému jícnu.