Bezbožní

Co nenávisti mezi námi,
když láska bodá jako led –
spolu a vlastně stále sami,
jsme tady víc než tisíc let.

A já mám stále větší chuť,
proklínat celý širý svět;
za sliby, slůvka sbohemdání,
za sladkobolnou něžnou suť,
jež rozleptává víc než jed,
to naše kruté milování.

Bezbožní.

Vichřice barevnými sklíčky,
zarývá zrádným duším bol –
škubavý zákmit mezi víčky,
my navždy tonem v tónech moll.

Už známe všechno, rub i líc,
vyhaslý kráter, noci žár.
Překvapí dotyk dobrozdání?
A vlastnit všechno, i když nic,
spět pouze k cíli jménem zmar.
Chcem tragédii pro zasmání?!

Doufáme v zítřky, jež nepřichází.

Medové hry se choulí v dáli,
s příchutí výčitek a snů –
jak šeroslepí blázni v ráji,
sčítáme korálky svých dnů.

A v reji padlých andělů,
bez jasných vítězů či ztrát,
uniká něžné zasténání.
Na tváři vrásky z údělů.
Nicota – umíme jen brát?!
Zkáze v nás láska nezabrání…

Jsme bezbožní,
splácíme touhu v kapkách závratí,
a pro nás žádné štěstí neplatí.

Doufáme…