PODZIMNÍ

Odchází léto, volá po podzimu.
Starý Muž Podzim zavolá brzy Zimu,
tu Bílou Paní smrtí v Přírodě. . .
Ne, smrti není, Pámbu nenechává
nic náhodě.
Je to jen Velké Usínání do jara,
kdy slunce a déšt' vše znovu obstará,
Přírodu znovu k životu zas probudí,
kdy jarní zem už tak nestudí.
Ledy se hnou opět po tocích,
milenci zas se budou toulat po nocích. . .
A člověk neví, že je jak ta roční období,
že není navěky jen odsouzen pro hroby,
a že se znovu k životu zas probudí,
že jej zas Pámbu po Jeho stezkách vodí,
a nebo nechá utápět se v jeho sobectví
ve věčném koloběhu života a smrti,
že smrt jak zima ho jen na čas škrtí,
a jaro, nové probuzení duše
jej do života znovu volá. . .

Že jsou to fantazie básníka ?
Vždyt' je to pravda holá !
Básník ví, že už tu několikrát vrzal na své verše
často se minul, často trefil se do terče,
a přijde opět se svou starou lyrou.
To jenom ti, bez citu, poezie, se vždy terče minou,
a myslí si, že žijí jenom jednou.
Tak jaképak cavyky ! Zas do starých židlí si sednou,
zas nechají se přejet řadou osudových vlaků.
A pak se diví, jak trhají se šňůry od padáku,
a jak zase tvrdě na zem dopadají.
Jo, tak se věci v životě lidským mají !