Jsem Inkvizitorka

Nebe bylo temné, vzduch páchl smrtí a zem byla promáčená krví. Ta po proudech stékala ze strmého kopce, na kterém byly navršeny mrtvoly rozpáraných zvířat.
Bylo jich tolik, že téměř zakrývaly starý větrný mlýn, který stál na vrcholu. Větrné lopatky mlýna pod údery silného větru kvílely jako oběť malomocenství a při své nekonečné pouti trhaly svými špičkami kousky masa z nebohých mrtvol.
Každý rozumný člověk by se z tohoto místa snažil utéct, hromada chvějícího se masa a potoky krve nebyl však jediný důvod. To mlýn kolem sebe šířil děsivou atmosféru strachu a zmaru. Byl jím nasáklý jako houba a pomalu jej kolem sebe šířil jako rakovinu.
Přesto jsem se neochvějně krok za krokem blížila ke svému cíli. Boty z hovězí ušně podbité hřeby se rychle promáčely krví. Prsty u nohou se mi v té odporné hmotě lepily k sobě a já začala klít. Obloha ještě více ztmavla a mrtvoly kolem mě se začaly ještě více chvět. Zatnula jsem zuby, klení bylo v tuhle chvíli to nejhorší, co jsem mohla udělat. Přitáhla jsem si kožený kabát k tělu jako by mě mohl uchránit před tím hrozným smradem a pomalu se drápala ke mlýnu. Po levici se ozvalo zabučení. Podívala jsem se tím směrem a fascinovaně hleděla na obrovskou, zpola shnilou a červy rozežranou krávu, která se zmateně postavila na nohy a vrávorala, jako čerstvě narozené tele které si zvyká na zemskou přitažlivost.
"Je to čím dál horší." Zabručela jsem a pospíšila si, jak jen to mezi vším tím odporným masem šlo vzhůru do kopce.
Když jsem dorazila na vrchol a přede mnou se tyčil mlýn, zkazil ten okamžik vítr, který mi se zlomyslným zaskučením odvál klobouk se širokou krempou.
Vlasy, které jsem měla už jako malé dítě bílé, neposlušně vlály ve větru a já cedila ty nejsprostší nadávky co jsem znala. Ten klobouk byl můj oblíbený a teď leží někde uprostřed té krvavé hromady. Rozzuřeně jsem odvalila kus mrtvoly koně, co blokovala dveře a vykopla je s mušketou v ruce.
"Tady inkvizice! Rypákem k zemi a kajte se ze svých hříchů než vás... "
Zmlkla jsem. Byla tu celá rodina. Všude po místnosti. Střeva, žaludky rozdrcené hlavy... Kdybych se hodně snažila, mohla bych je spočítat, ale na to teď nebyl čas.
Pak jsem si jí všimla. Asi pětileté holčičky, která seděla v rohu místnosti čelem ke zdi listujíc si v nějaké knize. To by měl být původ toho všeho. Otočila hlavu o sto osmdesát stupňů, zapraštělo to jako lámání starého dřeva.
"Sežeru tvou duši bělovlasá děvko." Zaskřípala hlasem mnohem starším než by měla pětiletá holčička mít.
"Tyhle žvásty zkoušej na vymítače, já jsem inkvizitorka, démone." Zasyčela jsem a zmáčkla kohoutek muškety. Nic se nestalo. Střelný prach nejspíš tam venku navlhl.
Dívka vyskočila, ve vzduchu protočila hlavu do správné polohy a po všech čtyřech zamířila neuvěřitelně rychle ke mně. Tasila jsem krátký meč se širokým ostřím a sekla ji přes hřbet. Holčička zaskučela když její krev skropila podlahu a snažila se odplazit. Bezbolestně jsem ji utnula hlavu a sledovala jak z jejího tělíčka vyprchává život.
"Ať se kdokoli v koho jsi ty a tvá rodina věřili smilují nad tvoji duší." Zamumlala jsem a popadla tu rozedranou knihu.
Mlýn se otřásl. Něco do něj začalo zvenčí bušit jako do kovadliny a já se stěží držela na nohou. Dveře se rozrazily a objevila se obrovská, zapáchající hlava býka v pokročilém stupni rozkladu. Podíval se na mě krví podlitýma očima a téměř lidsky zařval. Rozběhla jsem se proti němu a zarazila mu čepel meče hluboko do lebky a mozku. To ho uzemnilo a jeho tělo snad udrží ty ostatní chvíli venku, než... co vlastně? Rozčileně jsem se podívala na knihu, nemůžu ji přece zničit, církev by mě sežrala zaživa. Musí to jít i jinak. Jediné okno v místnosti se rozsypalo a dovnitř vlétla nemrtvá drůbež. Vytrhla jsem meč býkovi z lebky a jala se sekat to zrůdné ptactvo. Krev a peří létaly všude kolem a já byla se silami v koncích. Čůrky potu a krve ze mě tekly každou chvíli víc a víc a nemrtvých zrůd neubývalo. Jako by to nestačilo, společně se zvířectvem se po mě začaly sápat zbytky mrtvých obyvatel domu.
"To už by stačilo!" Zaječela jsem a práskla knihou o zem a začala do ní sekat mečem. Něco hluboko pod mlýnem zařvalo vzteky a začalo bušit zespoda do podlahy až se začala prohýbat. Zavrávorala jsem a upadla. Nemrtví se stáhli a já měla volnou cestu pryč z mlýna. Rány čím dál víc zesilovaly a já po čtyřech lezla ven z toho baráku plného děsu. Čím víc se ta věc dostávala na povrch, tím víc mě ovládal strach. Konečně venku! Mrtvé maso bylo zase mrtvým masem a já v něm klopýtala a padala vzlykaje štěstím že zase vidím tu špinavou oblohu.
Uklouzla jsem po zvlhlé zemi a po zadku klouzala mezi mrtvými zvířaty. Cestu mi zahradila kráva plná červů. Vyškrábala jsem se přes ní, odhazujíc červy do všech světových stran. Při seskoku z mršiny mě zasáhla tlaková vlna plná čirého zla. Ta věc z mlýna, snad démon z pekla, byla volná. Zamotala se mi hlava a ovládl mě nekontrolovatelný děs. Mlýn explodoval a všude kolem mě létaly dřevěné šrapnely, nad hlavou mi prolétl kus mlýnské lopatky přes pět metrů dlouhé. Varoval mě instinkt abych se otočila, divže jsem neuklouzla po krvi a srazila mečem kus zašpičaťelého dřeva co mi mířil na hlavu. Z démona byla vidět pouze temnota, co proudila z díry v zemi, kde stál před okamžikem větrný mlýn. Znovu jsem začala natahovat a dala se do ještě rychlejšího běhu o život. Déšť ostrého dřeva kolem mě začal být čím dál hustší a mě nezbývalo než skočit pod nafouklou mrtvolu býka a v mžiku mě zalila jeho zkažená krev, když se do něj zaryly desítky dřevěných střepin.
Práskla jsem prázdným korbelem piva a podnapilýma očima sledovala zmlklé štamgasty hospody U tučného prasete.
„A co bylo dál?“ Zeptal se uhrovatý mladík nedočkavě.
„Co bylo dál? Počkala jsem pod tou plesnivou mrtvolou máchaje se v její hnusné, smradlavé krvi dokud se ten nasraný démon nepřežene.“
Pomalu jsem vstala a strčila si zbytek nedojedeného kuřete do kapsy, celý svět se díky alkoholu protočil. Bylo jasné, že za den dva už to tu bude díky mé opilé hubě, prohledávat inkvizice.
Nechala jsem na stole zlaťák a pár měďáků. Špinaví venkovani se na ně chamtivě zahleděli. Naštěstí, jsem pila za bílého dne, ne že by osm korbelů piva dokázalo vyhnat démona z hlavy, a na návsi se zrovna konala svatba, takže U tučného prasete nebylo ani moc narváno.
Dveře hospody se rozlétly a dovnitř vpadl rozčilený chasník.
„Anežka! Ona… ona snědla při hostině Tomáše a malou Věrku!“ Vyrazil se sebe udýchaně.
„Nevěsta sežrala ženicha a jejich dcerku.“ Napověděl mi uhrovatý mladík, když viděl můj nechápavý výraz, ale také on se tvářil zaraženě.
Ušklíbla jsem se.
„S radostí vám na té svatbě zabiju nevěstu.“