Dizlektykúf morafskí deňýčeg - 7. Jag sém sa naučýl gomunykovať s ůřádámy

Každí vý, že ůředňý šiml je potfóra, kerú eném ťaško skroťýte. Diš mje mamjénka řékli, že máme málo peňazý a huš aňy muj ynvalydňý dúchot na hlavu nestačý, nachistál sém sa jýt na ůřat, abich sy vidupál nejaké ti dáfki ot státa. Mamjénka mje vižehlýla košulenku nahřátím placákém ot řeki, vikřepála pavúcy z gaťý a zašýla narichlo ďúrečku ve zmyjofce drátém. Otchlýplú potrášku u gumákúch sém fťypno přibýl stofkamy hřebýkamy do dubovéj fošénki. Eném mje ňygdo neřéknúl, že přy přybýjáňý mosým mjet nožénku vindanú. Trocha to mýstamy bolélo, ale su ogárek děďynú kovaní, toš sém zařvál eném jednúc, gdiš mje prošél hřebýk přes nárt. Ešče sém sy zašél do hnojyšča pre parfém „Kokot šanél“ vlasnéj vírobi a mohlo sa frčat.
Muj Krabánteg huš netrpjelyvo čekál, aš sy přypevňým plinové lánko kolém lokťa a prásknu do koňý. Mamjenka do mja trocha žduchla (eném je blbé, že mosela klačyt kylák do kopca) a huš sém frčál. Krajyna sa mýhála kolem mja jag f kreslenom fýlmu, dokonce sém srazýl eném třy cyglysti a jedného chotca – asyk sa ze mja stáva řyďyč humanýsta. F Brodě sém sapárkovál těsno u ůřada… Možno aš moc těsno – nešli odevřýt dvéřa, toš sém mosél vibyt skélečko, abich sa dobrál svích práf.
Na chodbje huš čekálo asyk sedemnást sociálno nepřyspúsobyvích luďý, keřý nervózno choďýly sem tam a křyčály u teho slova, keré sém ešče neznál. Ze slovi: “Ja su z děďýni“, sém jych ležérno přetbjehnúl a nacpál sa do prvích dveřý po ruce… Boha jeho – záchot. Druhí pokuz bíl ůspješňéjšy. Vipleščená ůředňýca na mja zařvála: “Nevyďýte, že vénku svýťý červéne svjetlo?!“ Usmál sém sa na ňu svím neodolatelním seksy beszubím ůsmjevém a řekl, že mylúju červenu… Virazýla mja a mosél sém sy viťukat za pomocy sedmy nepřyspúsobyfcú pořadové čísélko na termytálu (nebo jag temu nadávajú). Čakáňy nemám ráth. Kráťýl sém sy ho podrážáňym noch děckám dalšých čakajúcych neščasňýkú.
Dgiš nade dvéřamy zasvýťylo moje čísélko asyk po třech hoďynách a dúchotkiňa seďýcý vedla mja láskiplno zbuďýla kopnuťým do ledvín, zajásál sém a zavil jag súsedovyc vlčág. Vihrnúl sém sa do dveřý jag velká voda f Trúpkách, srazýl třy děťy a rosšlápnúl jednému dúchotcovy kostěné bríle, hurvál klyku a huš sém bíl před svojú visňénu klotofkú…
„Opčánski prúkas!“ vihrkla na mja. „Boha jeho cérečko, toš tén nemám huš osem rokú, co mje spadnúl do žúmpi přy jejým čyščéni…“ proceďýl sém mezy zubi a čekál problém. Přyšél. Žegdiš nemám opčánku, žejako bich aňy neegzystovál, a jak sy možu dovolyt přetstúpyt přet visokú ynštáncu bes prúkaza totšnósťy. Vitáhnúl sém umaščenú prúkasku s kňyhovni, prásknúl s ňú o stúl a zařvál: “Toš esly totošnosť, toš totošnosť!!!“ Zebrála ju pynzetú, přečétla sy ůdaje a neco chvýlu štrachála f tem svojém komputery. Čekál sém na ortél, jag tén Kozína přet Lomykáméném. „Mám váz tu.“ řeknúla snuďéně. Gdibis mje to neřékla kočénko, asyk bich sy nefšymnúl – stojým tu huš pjet mynút, pomislél sém sy a obnažýl oba zubi v širokém úsměvu, abych jakože višél jednáňy vstříc. „Pokřebúju váž vípys přýjmú.“ Proceďýla mezy zubi. „Nemám… Aňy vípys, aňy prújmi…. Ehm… přýjmi“ otvjeťýl sém co najmylejy. „Toš to asyk nedostanete ňyc“ řékla pevním hlasém, vihoďýla mja s počýtača ájy s mýsnosťy. Přet očyma sa mje nat tú nespravedlnosťú satmjélo a výc sy nespomýnam…
Eném nevým, proč su fčýlkáj zavřýtí f klecy jag v sologýckéj a proč mje dály eném pár mynút bes téj značkovéj kazajki, abych mohél napcať tútog povýtku… Ale jedno mosým uvéct – majú tu perfetňý sprchi – řýkajú jym skoré. Ešče gdibi jym negdo zpravýl teplú vodu, asyk bich sa sém přesťahovál nastálo…

Trošénka poezie:

Nezgúňaj ogárku cérečce pot sukně,
lebo ťa udéřy v lebeňu hneť.
Potem sa ocytnéž jedna dvje na sukně,
potem sa zatočý celučkí svjet…