Svět(ka) a Svět(l)ice - Svět a Světice

"Mami, Ty krvácíš...?!"
ptá se zděšeně chlapec.

"Neboj maličký,
to je jen tepna řeky,
vylévá se z koryta,"
odpoví tiše Svět(ka).

Chlapeček se rozbrečí,
drží si hlavu v dlaních;
nechápe, jak se věci mají,
je ještě vážně hodně maličký....

....nemůže chápat, že Svět(ka) jej opouští....

"Neplakej, nic mě nebolí,"
šeptá Svět(ka) slabiky.

Odchází pryč,
tělo, které je korytem usychá,
krev, která je řekou
se vpíjí do země....

Zanechává za sebou krvavé šmouhy.

"Mami, Ty...."
jeho hlas se ztratí
Matce z doslechu.

Chlapec se skloní a zatlačí Matce oči,
pohlazením se s ní rozloučí;
je studená jako
hroty mořských čepelí,
chlad ho řeže do rukou.


Tohle zvládne sám,
ale bojí se osudu lidí,
kteří se nezvládnou
postavit skonu dobrého světa,
protože zlá doba svět(k)a už nastala.

Nebude promíjet,
nebude se smát
hlasem pouťových atrakcí,
nebude hřát pochopením.

Bude vskutku mrzutá,
smrt a zločin
p(r)ovede mnoho skutků,
před kterými každý raději
uhýbá očima; mizí z křižovatek
dřív než do někoho nabourá....

Lidem se bude bourat do hlav
majzlíky a tlučnicemi zlých myšlenek.

Ach, stará Matko,
proč musela
Tvůj trůn
obsadit
mladá Svět(l)ice,
která mezi lidmi
zapaluje zlost a nenávist....

....místo toho, aby kázala v chrámu pokory a lásky.