Plavkyně

Plavkyně
Dívala se na zčeřenou hladinu krytého bazénu a dovádějící muže. Vystrkovali hlavy a ramena z vody, někteří se potápěli, ale všichni se tak trochu předváděli a dívali se rádoby nenápadně. Měla na sobě přiléhavé sportovní jednodílné plavky a bylo na ni, kdy tuto chvilku ukončí. Cítila se silná a žensky krásná. Dívala se, ale byla již rozhodnutá. Jakoby ledabyle se opřela o příčný oblouk krátkého zábradlí, vykročila a téměř neslyšně vklouzla do vody. Všichni plavci se jako na povel vydali k okraji bazénu. Bazén byl malý sotva 16 x 8m. Sloužil spíše k rehabilitačnímu cvičení než k plavání. Ale přesto se cítil povýšen se sebejistě a podle toho se řádně naparoval chlorem.
Nikomu s přítomných to však nevadilo, nebo se alespoň tak tvářili. Byla tu ona, milá svým půvabem a úsměvem nádherné ženy podle nejmilejších obrázků.
Pohybovala se a ve vodě téměř neslyšně, zářící a jistá, věděla to a po očku, jen stěží pro fascinující muže postřehnutelně, je pozorovala. Byla to pro ni rutina, přesto byla vzrušená tolika pohledy, velela jim všem a oni poslouchali beze vzdoru.
Jeden muž, nebyl nijak zvlášť hezký, měl trochu bříško a ochablé svaly, ale pořád něco žvatlal jako naivní děcko, které je ze všeho a všude vyjevené.
Bylo jí ho líto, je tak nemožný. A snad jen prastarý mateřský, žensky ochranářský cit, ji jej přiblížil. Zjistila, že si pohrává s myšlenkami, ve kterých je a legračně se zubí. Pak náhle jej objímala, lekla se tím přívalem života. Byl to jen okamžik, závoj nebo myšlenka, kterou už zahnala. Snad se lekla něčeho zakázaného a zapovězeného. Kdo to však zakázal?
Víc se již nesetkali. Doma večer, po příchodu z práce, ji čekal plný dřez nádobí a tři klukovské hladové krky, jako ukřičená právě narozená ptáčata. Jeden z nich byl snad dospělý. Byla doma, možná.