Svíce

když svíce vyhasíná
a stíny dál se sápou
rozum se zapomíná
ostatní tě stěží chápou
horký vosk ti stéká po kůži
ty vydechneš bolestí
která volá já ti pomůži
pak tuhne kolem zápěstí

pokoj náhle potemněl
kouř ti plní chřípí
stejně jsem nezapomněl..
kam se to zas řítím?

vyjdu tedy na balkón
a marně hledám měsíc
lampa přede mnou jak reflektor
klesám oslepený hledíc (za ni)
snažíc nevidět je všechny
neslyšet rachot dálnice
noci prosím nech mi
poznat klidu, najít se
uvnitř prázdna mojí hrudi
zase vztyčit svoje hradby
jež tak snadno padly
opět pánem té své ruiny
které říkám srdce
které zovu duší
teď však naplním si plíce
mořem mračných očí