Ach ty děti..

Dítě v louži dehtu
čvachtá se a cáká
zatímco druhé plné vzteku
planými sliby ven ho láká.

Když ono si však nedá říct
a hází mu čerň do očí
tak zařve na něj z plných plic
a ven ho ručičkama vystrčí.

Však náhle zpomalí se dění
on spatří jeho vyděšený výraz
jak nemotorně pluje vzduchem v snění
dokud ho nezastaví tupý náraz.

Proč nekříčí, proč nepláče?
Proč se mu pod hlavou dělají rudé koláče?
Copak ho to nebolí?
Proč už mu to neoplácí v souboji?

Vždyť ta kaluž je tak cená přeci
jinak by nezapomněl na takové věci
jako je kámen s ostrým hrotem
který se tak snadno stává hrobem.

Oči skelné, ruce chladnoucí
ale šaty jistě dobře padnoucí
slzu již uronil, tak nač čekat
prostě je tam nemůže jen tak nechat.

Konec konců vlci hadry nejí
jen se s krví v tlamách smějí
a vlčata se čvachtají v již né tak černé louži
o kosti se přetahují a soutěží
o to kdo koho vystrčí na souši.