KRASODĚJNÁ ZRCADLA

Ve smuténkových očích
se zračila nevinnost
její tváře; propadl jsem
vytoužené kráse - té nevinné dívce
s démantovými rty a útlými boky;
snad ani z našeho světa nepocházela,
možná ztracená víla či zlodějka krásy
jiných dívek to byla...

Nasadila úsměv,
a já byl uvězněn
v krasodějných zrcadlech.

Zrcadla se tlačila
mým směrem,
chtěla mi snad ukrást tvář, (?)
nebo si přála, abych se
o ně staral, omýval je,
když na ně dosedal prach zapomnění...(?)

Poté, co sňala masku hodné,
objevila se tu Zlá, nabrala
obézních tvarů;
škrtilo to moje oči,
jako kdyby mě věsili
za zločin, který jsem nikdy nespáchal.

V tom samém okamžiku
nevinnost spadla,
pochopil jsem, že
to byl možná klam
mých zamilovaných očí...

Ale ať jsem se snažil sebevíc,
viděl jsem jenom ohavnou babiznu
s hadím jazykem, který se natahoval
jako zmije, usilujíc o můj mladý život.

Bohužel, láska na první pohled
někdy zrazuje naše oči,
stejně jako zrcadla,
před kterými bychom
se neměli raději ukazovat…


…v časech zamilovanosti…