Strážci úsvitu

Aaron Solins– duch, který má moc vidět a mluvit s mrtvými
Dason Solins– upír, jenž má moc vycítit další upíry, a může se pohybovat ve dne, díky Cornélininému kouzlu
Cornélie Solinsová- čarodějka, která se jí stala díky prokletí

Město „Darkvill“ bývalo vždy zapadlým a temným místem. Psal se rok 1637, kdy bylo město plné duchů, upírů, zombie, vlkodlaků, pomstychtivých čarodějek, lovců duchů, ďáblových poslů, temných andělů, atp. Avšak do doby, než se obyvatelé – lidé rozhodli město „vyčistit“. Čarodějky upalovali, upíry zabíjeli, mrtvé vykopávali z hrobů, povolávali vyvolávače duchů, a tak nastal chaos, kdy lidé ze strachu začínali zabíjet sami sebe. Sourozenci Dason, Cornélie a Aaron byli, do toho času, lidé, a měli před sebou zářivou budoucnost. Dason byl úspěšný obchodník, Aaron vlastnil zlatnictví a Cornélie byla šťastně zamilovaná. Všichni tři bydleli společně v honosném sídle rozkládajícím se za městem. Ovšem pak, za těch krvavých dnů, Dasona kousl upír, Aarona zavraždili, a nikdy nezjistil, kdo byl jeho vrah, Cornélii proklela čarodějnice (žárlivá snoubenka Cornélininého přítele). Jako jediní zázrakem „přežili“ až dodnes, roku 2010. Od toho času jsou nemrtví, (nestárnou, a sami nezemřou) a pomáhají chránit dnešní obyvatele, tajit před nimi skutečnosti, ve kterých žijí, a zbavovat Darkvill všech takových existencí, kterými se to ve městě pořád hemží, ale i vrahů, zločinců a šílenců. Žijí v utajení, jako normální občané, jejich spřízněnou duší je šerifka Jenny, která jediná ví o jejich pravém původu. Ale vše od začátku.

I. seznámení

Dnešek byl na policejní stanici v Darkvillu neobvykle klidný. Šerifka se svým týmem policistů a strážmistrů většinou zaznamenávají případy záhadných zmizení, úmrtí, napadení, ublížení na zdraví, a ne všechny události jsou způsobeny člověkem. Jennifer Weberová, dvaatřicetiletá žena, dělala šerifku od svých sedmadvaceti let, kdy tuto úlohu převzala po svém otci, který, jak přátelům a známým tvrdila, zemřel za nevyjasněných okolností. Všichni na policejní stanici ale věděli, že byl kousnut vlkodlakem a Jenny ho zastřelila.
Jenny se právě vracela z práce domů. Chodívala sama, většinou v noci, kolem desáté hodiny. Měla pro strach uděláno. Bydlela na okraji města v jednom z řadových domů, kterých zde bylo požehnaně. Do práce jezdívala svým starým šedým Pontiacem z roku 1967, který měla po otci, a který byl plný zbraní proti nejrůznějším stvořením, jaká zde „žila“.
Jakmile Jenny dorazila, zaparkovala auto do garáže a odemkla dveře od domu. Chystala se rozsvítit, když v tom se ozvalo.
„Dobrý večer, šerifko.“
Byl to ženský hlas, hluboký, jasný a přemýšlivý. Jenny sebou trhla. Ruku nechala odtaženou od vypínače a pohlédla do tmy. Velmi pomalu sahala po revolveru, který měla za páskem.
„To bych nedělala, být Vámi,“ozvalo se znova.
Jak může vědět, co se chystám udělat? Řekla si Jenny v duchu. Její otázku, žena brzy zodpověděla.
„Stejně je Vám k ničemu.“
„Kdo jste? Jak jste se sem dostala?!“ Zeptala se rázně Jenny.
Namísto odpovědi se náhle sama rozsvítila všechna světla v celém domě. Jenny kmitala hlavou kolem sebe. Před sebou spatřila, v křesle vedle schodů, sedět ženu, kterou osvětlovala stojatá lampa. Nohy měla přehozené přes jedno opěrátko a tělo přes druhé. Na sobě měla černou halenku ze sametu s hlubokým výstřihem, kožené úzké kalhoty a vysoké kozačky. To všechno v černé barvě. Vlasy měla ryšavé, skoro až krvavě červené a oči temně modré. Její pleť byla sametově bílá. Její pronikavý pohled, který sám o sobě naháněl hrůzu, mířil přímo na Jenny.
„To není podstatné, a kdo jsem? Jmenuji se Cornélie, Cornélie Solinsová,“odvětila žena a mezitím si hrála s prsty.
„Co ode mě chcete?!“ Otázala se opět Jenny, stojíc neustále u dveří.
„Já od Vás nic, důležité je, co chcete Vy ode mě,“poukázala na Jenny.
„Co to má znamenat?“ Pokračovala v otázkách Jenny, přemýšlejíc, co může být zač.
„Chceme Vám pomoct,“odvětila rozhodně žena.
„Chcete?“ Nechápala, proč mluví v množném čísle. Vzápětí pochopila, že to nebyla správná otázka.
Žena rozevřela ruce a křikla: „Pánové, představte se.“
V tom okamžiku se vedle ní zjevili dva muži. Jeden na schodech, po její levici a po pravici druhý, hned u křesla. Oba se upřeně podívali na Jenny. Ta obezřetně o krok ustoupila.
„Zdravím,“řekl muž na schodech a ušklíbl se.
Vysoký černovlasý muž s černýma očima, oblečený taktéž v černém.
„Dobrý večer,“pozdravil i druhý muž, v tmavých džínech a volnějším triku, nejinak než v černém.
„Mí bratři, Dason Solins,“poukázala Cornélie na muže na schodech, „a Aaron Solins.“
„Co jste zač?“ Křikla již značně rozčíleně Jenny.
Všichni tři se zasmáli. Jenny nechápala, co tak vtipného řekla.
„Když to chcete vědět,“odsekla Cornélie, „ukážeme se.“
Jakmile toto dopověděla, Jenny vytřeštila oči. Nevěděla, na koho se má dřív dívat, ani na jednoho nebyl pěkný pohled. Muž na schodech, Dason, místo krásné tváře, kterou předtím viděla, nyní hleděla do prázdných černých očí, bez čoček, jeho tvář byla mírně i přesto divně pokřivená, vytasené špičáky se tyčily jak bílé ostří, ze kterých kapala krev. Na pleti se mu objevily tmavé žíly, které se táhly po celém těle. Druhý muž vypadal ještě hůř. Místo obličeje měl průhlednou šedou lebku, místo rukou kosti. Oblečený kostlivec, který mluvil a hýbal se jako živý člověk, a kterého obklopoval tmavý stín. Nejhorší však byla ta žena, Cornélie. Nadnášela se nad zemí jako pírko, vlasy jí vlály ve vzduchu, z očí ji vycházela bílá pronikavá záře. Celá tvář byla úplně jiná, děsivá.
Upír, duch a čarodějka, proběhlo Jenny hlavou. To,co viděla, bylo strašlivé. Sice znala všechny takové existence, ale nic podobného nikdy předtím nespatřila. Celá jejich „proměna“ trvala chvíli, ale Jenny to připadalo jako věčnost.
„Tak, už víte, co jsme zač,“promluvila Cornélie již v lidské podobě. Stejně tak Dason a Aaron. „Teď k věci. Sledujeme Vás už nějakou dobu, víme o Vás všechno. Víme, že se
snažíte společně,“odmlčela se, „promiňte mi to gesto,“naznačila prsty, „poskoky držet v tajnosti skutečnosti, co je Darkvill vlastně za město, kdo tu společně s lidmi žije. Dále jsme si zjistili, že se zabýváte historií Darkvillu, tudíž víte o událostech roku 1637, o „Krvavých dnech,“upřesnila Cornélie a pokračovala. Jenny bez hnutí poslouchala. „My jsme z té doby. Tohle, co jste viděla, z nás vytvořili. Byli jsme lidé a nebýt těch událostí, zemřeli bychom jako lidé. Bohužel nyní zemřít nemůžeme, a díky mému kouzlu, vypadáme jako běžní smrtelníci.“
„Jak mi chcete pomoct?“ Přerušila ji Jenny.
Cornélie se ušklíbla.
„Dason vycítí upíry, Aaron mluví s mrtvými a já…viděla jste sama. Chceme Vám pomoct, zbavit Darkvill podobných stvoření, jakými jsme my, a těch dalších. Ostatně, děláme to již od doby, co jsme se proměnili. Berte to jako pomstu, z naší strany, všem, co nám tohle způsobili. Podmínkou ovšem je, že o tom budete vědět jenom Vy.“
Jenny se beze slova dívala na ta tři stvoření, která před ní stála. Nabízí ji pomoc? Má to brát vážně, nebo je to past? Mluví pravdu? Co jsou doopravdy zač?
„A když odmítnu?“
„Zemřete,“vmetl ji do tváře bezcitně Dason a ironicky se zatvářil.
Jenny na něj zlostně pohlédla.
„Víte, kdo jsme. Museli bychom zmizet z města, kdy byste nesouhlasila. A to neuděláme. Přemýšlejte o tom, můžeme Vám být užiteční.“ Snažila se upřesnit Cornélie.
„Zítra se tu objevíme, ve stejnou dobu a Vy nám povíte, jak jste se rozhodla,“pronesl Aaron.
„Sbohem, šerifko.“ Řekla Cornélie a všichni tři zmizeli, stejně jako se objevili.
***
Další den čekala Jenny ve stejnou dobu v předsíni. Seděla v křesle, ve kterém včera seděla Cornélie. Nervózně sledovala tikající nástěnné dřevěné hodiny. Jakmile odbila desátá hodina, zjevily se před ní tři postavy, s Cornélií uprostřed. Jenny se lekla. Zamračeně se na ně podívala.
„Jak jste se rozhodla, Jenny?“ Zeptala se Cornélie, která si všimla jejího zranění na krku. Uviděla zašitou ránu po kousnutí upírem. Jenny vycítila její pohled a rukou si jizvu zakryla.
„Dobře, souhlasím, s naší spoluprácí. Ale také mám jednu podmínku. Nikoho z lidí nezabijete, nikdo,“zdůraznila a pohlédla zejména na Dasona.
„Spolehněte se,“odvětil jízlivě Dason.
„Mimochodem, děkuji. Víte za co,“dodala Jenny a pohlédla mimo. Dason se pousmál „Jak si dáme vědět?“
„My se objevíme. Mějte se, Jenny,“odpověděl Aaron.
Když se sourozenci ocitli ve svém rozlehlém sídle v lesích, zeptala se Cornélie Dasona.
„Tys na ni poslal upíra, a pak jsi ji zachránil, že? Přiměl jsi ji, aby nám věřila.“
„Já? Ale sestřičko, co si to o mě myslíš?“ Ubezpečil ji Dason a zády k ní se potutelně zasmál.