Až...

Až dohlédneš tam, kde budem sedět já a ty,
pak poznáš, co chtěla jsem, ti říct, nic víc,
jsi prázdnou stránkou knihy, listí v životě, a budeš, uvězněný v samotě

Až uslyšíš má slova, svět už bude náš, znova,
jednou potkáme se v dál, kde éra snová,
rozevře náruč, a snad náděj přijde k nám, abys, nebyl sám

„Zatím jen pouhá příkoří,
černou tmu snáze pokoří a sen se brzy změní
duhový závoj z perletí,
a ty mě prosíš v objetí, ten sen se brzy změní.“

Věčný svícen dohořívá, a s časem, zrada splývá,
ty víš, já byla jenom tvá,
podlehl´s sladkým svodům, na plátnech, láska k plodům, zavládne

„Zatím jen pouhá příkoří,
černou tmu snáze pokoří, a sen se brzy změní
duhový závoj z perletí,
a ty mě prosíš v objetí, ten sen se brzy změní“

Jsme dvě kostky ledu, dva svíjející se květy, jsme dvě neplatné strany
Krásné básně skládáš, uvěří snad ona, tvá milá, umělá primadóna

„Zatím jen pouhá příkoří,
černou tmu snáze pokoří, a sen se brzy změní
duhový závoj z perletí,
a ty mě prosíš v objetí, ten sen se brzy změní“