Pochyby

Pochyby

Již dlouho mne trápí pochyby o smyslu pokusů, mne přizpůsobit světu kolem.
Této době. I když je mi jasné, že stárnu,v duchu jsem stále týž. Jenže, doba se mění. Divoce a bezohledně.
Nestíhám překotný vývoj sledovat a dost mi to vadí.
Rychlost, jakou se vývoj žene kupředu, je na mne příliš vysoká.
Jednou ze mne zřejmě bude starý, protivný dědek.
To, co je kýmsi vydáváno za standard, mi totiž nesedí.
Priority, jež jsou uznávány okolím, mne vůbec nezajímají.
Neustálá masáž ze strany medií mi jde na nervy.
Vyhledávám pouze lidi, kteří mají podobný názor.
Stávám se cizincem ve své vlasti.

Jsem v situaci Japonce, jenž si kdesi přečetl o výskytu jakéhosi brouka v Čechách. O brouky se zajímá a tak si koupil zájezd do Čech.
Má tři dni na prohlídku celého Česka (sakra! To je ošklivé slovo!)
Vystoupí z letadla a stojí na letišti. To vypadá jako letiště u něj doma a tak je si poměrně jistý.
Potom je onen člověk naložen do autokaru a vezen.
On ná jen mizivou představu, kam je vezen.
Má plán zájezdu, slovník, mapu a fotoaparát. Stále si myslí, že kýženého brouka někde najde a vyfotí.
Také má průvodce, který přesně ví, co je pro něj nejlepší a co tedy musí vidět. Brouci průvodce, ani ostatní účastníky zájezdu, nezajímají.
Autokar sviští krajinou a kolem se míhají městečka i vesnice.
Člověk se dívá z okna a poslouchá (rádoby zasvěcený) výklad průvodce.
Je mu doporučováno, co jej má zajímat. Je vláčen po místech, kde nikdy nebyl a kam se již nikdy nepodívá. Bez ohledu na to, co jej opravdu zajímá, je mu vnucována představa jakéhosi Vševěda, co je zajímavé a nutné vědět.
On po chvíli samozřejmě rezignuje na to, co by sám chtěl.
Jeho vůle nikoho nezajímá. Je mu předkládána představa, někoho jiného.
A tak vystupuje tam, kde je mu to umožněno.Jde, spolu s ostatními lidmi tam, kam jsou vedeni. Kupuje si pohledy míst, která jsou mu doporučována. A fotí tisíce fotek věcí, jež by jej normálně nezajímaly.
Jí jídla, o nichž jiní říkají, že jsou dobrá. A přehlíží věci, nichž jiní říkají, že jsou špatné.
Když se vrátí domů. Prohlíží si fotografie míst, na nichž zřejmě byl, ale pamatuje si jen špinavé záchodky, úmorné vedro a že je to do kopce.
Jeho představa o místech kde byl, se smrskne do maličkého zásobníku fotografií a teprve po čase si vzpomene na ten důvod, kvůli němuž absolvoval onu cestu.
Dočetl se v jakési knize, že v Čechách žije…
To je vcelku jedno, co tam žije.
On to totiž mohl vidět jen z okna autokaru v devadesáti kilometrové rychlosti.

Jako ten turista si někdy připadám. Věci, jež mi jsou předkládány k věření, mne nezajímají.
Způsob, jakým jsou mi předkládány, se mi nelíbí.
Mé priority jsou zasouvány do pozadí, jako nepotřebný balast.
A všem se to zdá být v pořádku.Jen mě ne.
A já pochybuji, že se tomu dokáži přizpůsobit.
A vlastně. Ani po tom netoužím.