Hledání ...

Báseň v próze .
» autor: kavec
***



Často jsem slýchal její hlas
i když už se mnou nebyla : jako by slibovala
nějaké nekonečné zázraky
ve chvilkách rozkoše . I když odešla
neznámo kam – v hodinách bezčasých , co voněly
ještě nespadlým deštěm ...
Její dopisy jsem si schovával . Snad v nich bylo ,
tak na tři vlasy lásky a citu : vstávající poučení ,
pro ty , kteří ještě tápou ,
mezi světlem a tmou , když si
žena začne svlékat své obnošené šaty .
Den se náhle začne dusit naléhavostí tmy ,
aby zakryl to nutkání
ženské krásy po naplnění
mužem , který zatím přihlíží : ... jako stín ,
nebo jako jablko padající k zemi .
Nic není irelevantní , ani nevypočtená rovnice ,
která ti v tomto čase připadá úplně zbytečná ,
v té nahotě přecházející krásy,
v prostoru toho mála , co nemohlo zavřít očí ,
protože sny přicházejí tak melancholicky
do tmy a nebo i do světla ... Tehdy se začal tázat,
zda začíná od klasu a nebo se pozná po vůní
zralého jabla ... Ale , hned si připadal , jako by lhal ,
protože viděl v ráji dajného HADA , jak si za keři
svléká vypůjčená křídla padlého anděla,
do mezičasí mezi stvořením a peklem , mezi časem
a věčností padající jako vodopád
do ticha nehybnosti boží myšlenky , která se ještě
nemohla vyjádřit
v tom tichu kolem myšlenek a věcí ...




Marně jsem se jí ptal : „ Proč jste mi nepasla ?“
ale ona mlačela jako nějaký zádrhel
mezi psam a vlkem o zvířecí kost ,
marného čekání ,
které kamení v každém ženském břichu ,
při vzpomínce na to
co bude následovat či končit ...
V jediném jejím polibku jsem poznal ,
že začíná u jabka a končí
u ovesného klasu , jako omamný námel
obtáčející svými zelenými šlahouny ,
každou myšlenku
směřující k lásce a nebo prokletí ...
„ Proto , byly ty věže , aby nedocházelo k nevěře ! „
Ale , slova o nevěře bývají často lichá ,
nacpaná sudou přetvářkou !
Odpovídalo srdce rozumu , mezi kapkami deště ,
co se právě
spouštěl z nebe potaženého černotou .
„ Ani , nevíte , jak já vás čekal a čekal ! „
Od půlnoci až do nemoci .
Od slunce až do tmy .
Od nevědomosti až po zbláznění ...
Otrušíkovou touhou , tak vyšroubovanou ,
až ledví bolelo ,
přelévalo se bolestí od hlavy ,
až do konečku nekonečnosti ...
„ Ale , co vy o tom víte !“ – nic , zhola nic .
Žila jste někde jinde , někde doleji než já .
Někde doleji k Jižnímu pólu , někde ,
kde slunce se nepovažuje
za zázrak , ale jako za samozřejmost ---
nějak podobně si představujete příliv a odliv ,
nebo když , začne padat jitřenka ,
do haldy vaších raních vlasů ...
„ Co , vy víte o básníkovi ?“
Možná , to byla jen hra , na kočku a na myš ...
kdy , všichni honí to ,
co jim nikdy nemůže patřit :
. . . Stejně , jako srdce , které se zmítá
v nekončící lásce . V zlaté síti všech odpuštění
a tichých slibů , ve kterých pláče
každá Jůliina slza , až do ztracena .
Až do úplného zničení ... Někdy , se objeví
vzpomínka ...
„ Miláčku , kdy se vrátí Haylleova kometa ... “
„ Miláčku , čas kvapí a my ještě nepočali ,
tu zlatistvou ještěrku ,
našeho prvého zaklínání ... ?“
„ Ano , včera jsem slyšel tvoje kroky ,
v padání mlhy , jako by
vstávala římská konkubína do noci ,
bez měsíce , do prázdné tmy ,
kdy světlo byl pouhý pojem , tak nějak ,
jako poušť , bez kapky živé vody .
A tys , chtěla křísit hadí oči , při prvém uštknutí
slunečního rána ... “




Byla to pouhá náhoda , ve které
se ztrácely všechny slova a věnce usychaly
na anonymních hrobech ... Hrdinové ,
vždy mají sny o synech ,
kteří předčí jejich hrdinství , ještě
v hrdinštějších činech ... Jen ženy , ty okatice ,
nepotřebují nic ,
ani hrdinství ani válku - - - jen pocit ,
že je někdo miluje ,
tak jak se miluje konec cesty ,
nebo voda nalezená v písku v poušti ,
kdy tě opouští všecko , co jsi nashromáždil cestou ,
ty zbytečnosti a malichernosti ...
tuny zavazadel a vlaky myšlenek
o ničem a pro nikoho ,
jako nějaký závěr rezavějící ručnice ,
nelezený dětmi na poli ,
kde byla nějaká významná bitva
s mnoha mrtvolami a mrzáky ...
zapsaná zlatými písmeny do dějin
„ jako bitva vítězná “ , a žena se optá :
„ A co včely , měly dostatek cukru ?“
Tak se občas zpívá do bezvědomí .
Písně beze slov a bez nápěvů ,
kdy ústa mlčí a zpívá jen srdce ...
Zpívá až do ohluchnutí duše ...
ale , pak přichází dlouhý výkřik
Dlouhá vlna ve které se třese celý svět .
Malé , soukromé zemětřesení , pro dvě těla
a jedno srdce nemající už ty a já ,
ale pouhé my .
My ze tmy , co žijeme pod mosty .
My z hranice neviditelnosti ,
protože jsou oči , které si myslí ,
že naše existence je existencí slov
a novinového papíru.
Jsme zabedněnci samy v sobě ,
v každé myšlence , že jednou budeme někam
patřit ... když , nic , tak alespoň do nicoty ...
Nicotnosti všeho co děláme a podnikáme ,
protože , tvé tělo je pro mne neskutečností
prvého a posledního výkřiku :
... který , jsi nikdy nevykřičela ...




V hodinách , kdy jsem objížděl známá města
a hledal tvůj obraz ,
či náznak tvé přítomnosti , ve všech kalužích ...
Nebylo místa a nebylo ani nevyužité hodiny .
Ptal jsem se moře u neznámých přístavů ,
ptal jsem se ve Fiesole a Florencii
na náměstích a u sloupů
sv. Marka ... Na mostě Nářků jsem tě čekal
s velkým démantem odpoledního světla ve vlasech.
Snad sám Bůh projížděl ve zlatém voze ,
italskou oblohu : ... od rohu ku rohu ,
od souměrnosti,
až k neudržitelnosti ...
Jen podivní lampáři vypadali všude stejně ,
tak nábožně, ve svých tmavých šatech ,
až z dlouhého bidla přeskočilo
světlo : ... „ Tak , nějak musí blesk ,
sjet po hlavinách hromosvodu,
až do hlubiny země , “ snad bude nalezen ,
pohozen ve velké trávě , ten chybějící svorník ,
mezi tvým a mým tělem .
Dobyvatel stolisté růže se nikdy neptá ,
kdy začíná děj a konec se snad ještě přikrčuje
kdesi v nedohlednu ,
snad za kývající hlavou kostnaté orlojové smrti ,
ve které tvořili Rudolfofi alchymisti
kameny mudrců a svou krev vyměňovali
s ďáblem za zlato ...




Po kolikáté jsem přecházel po Karlově mostě ,
až tam kdesi do podnebeska:
... až tam na druhou stranu mlhy,
kdy jsem myslel , že uslyším tvé vyluzené kroky ,
alespoň z klidné hladiny snění ...
ale, všechno ubývalo , jen
jsem začal o tom snít , hlavu skloněnou
k modrému zrcadlu,
co proudilo pode mnou , jako vzdálený most
mezi nebem a zemí ,
po kterém jsi tak často chodila
do mé duše , až jsem zapomínal zavírat
za tebou dveře
a zloději mi vykradli srdce až na holou , černozemi .
Někdy , jsem se pokoušel ,
výt v Daliborce hladem a žízní ,
snad proto abys sis mě konečně všimla :
„ Toho zbytečného rozmazaného obrazu ,
mezi prvým snem
a půlnoční touhou , co pochodovala po tvé kůži
v rytmu svatebního pochodu , “
... ubohého pochodu , protože ,
tys nikdy nesvolila a já klel
do němosti odpoledních větrů ,
do křídel bílých labutí v hodinách ,
kdy jsem si vázal smyčku kolem krku ,
abych tu mizérii , jednou pro vždy skončil ...
S nadějí , že už se nevzbudím ,
jen v nebi a nebo ve věčné tmě,
kde mě nebude vyrušovat , nic z mého života :
... nic, z těch poťouchlých strastí ,
žitých jako by a vždycky jinak ,
až zbloudilý pes rýmů poztrácel všechna slova ,
pro tebe a tvou něhu - - -
Ach ty obrazy , nevybarvené ,
barevností každodenosti,
jako cukrkandle ve kterých hledáme
to krátké poblouznění ve sladkosti ,
co usedá na stěny nepříčetnosti ,
když milujeme ...
a smrt nám už v povzdálí strouhá špačka .




Hranatostí kubistického stehna ,
vrařena hluboko do života ,
až prsty u nohou začaly
pociťovat zimu podzimních větrů ,
a vánek od strnišť
přinášel luznou vůni jeleních říji
v prvotocích panen ,
myjících si s Viktorkou vlasy u splavu ...
Jak , jsem se tě nahledal
ve stránkách známých knížek , v básních
pulzujících touhou a vzrušením :
... po přívětivosti rukou tak vzdálených ,
že obraz se ztrácel , jen jsem
na tu slast pomyslil ...
... „ A stále jako by mi někdo říkal ,“
... začni s hledáním , až unavená paní kněžna
položí péro na stůl , vykládaný
slzami otevřených slunečnic ,
jako ta její něžná ruka ,
co se nemůže nikde zachytit ,
ani v pérku divokého holuba ,
ani na Jakuba v zlaceném rámečku ,
dlouhého prosíkatého procesí
... Kdy sluneční stíny,
připomínají ty co odešli , snad
do vedlejší vesnice , nebo ,
trochu napřed a nebo navždy :
... ano , tak navždy se odchází
po každé jen uboze , protože ,
smrt ta prodejná kalafunářka ,
si zapomene naladit svoje housle
a skřípe cikádově v duši všech ,
kteří němě přihlíží ...
A podzimní řeka mi připomínala ,
tvá ztracená těla , protože ,
je stovky nedosněných snů
a stovky nahých těl ,
poskládaných do skládačky :
... Spíš barevného lepolera ,
krasohledu , kdy zatřepeš a objeví se
něco jiného , než to , co právě žiješ .
Ale , nikdo se neptá .
Nikdo se nezajímá , kdy příjde smrt
a nebo správné slovo ,
do ještě správnější básně ,
ve které se duše střetává se srdcem
v těch okamžicích , kdy zvony z Dobrušky
odzvoňovaly
věku pana básníka L. L. Věka ...



***
Tipů: 5
» 02.08.12
» komentářů: 2
» čteno: 757(10)
» posláno: 0


» 02.08.2012 - 10:20
jiné nelze dát ..než ST
» 02.08.2012 - 14:34
...ST,pane básníku Jiříku!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Nedopsané fragmenty | Následující: Pouhá slova ...

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.