Víla z Bretaně - 22. část

Skotská vysočina, 1483

Drobná tmavovláska si zaclonila oči před ostrými paprsky slunce a potlačila úlevný výdech; něžná víčka se zachvěla radostí, hřejivý pocit se lenivě rozléval v teplých vlnách celým tělem.
Vrátil se!
Seděla s ostatními ženami před tvrzí a zašívala mužům potrhané košile. I když to nebyla přímo její práce, ráda si s nimi sesedla a popovídala o tom, kdy je zrovna vhodný čas zasít, kdy sklidit, nebo kolik dětí v okolí se za poslední měsíc narodilo.
Cora za celý svůj život ani na chviličku neopustila majestátní tvrz klanu MacPhersonů. Od malička vyrůstala právě tady a nikdy tak zcela nepochopila, proč její otec nehospodaří na vlastních pozemcích. Postupem času však musela uznat, že je jí u rodiny strýčka dobře. Matku nepoznala, zemřela krátce po porodu, a její otec nepovažoval za nutné znovu se oženit. O dívenku se proto starala tetička Trish, která sice nepřekypovala láskou, ale nebyla na ni ani zlá. Navíc lord Warvick s mladým Duncanem vyplnili každičký rozmar okaté panenky – tedy až na Seana.
Ještě jako děvčátku jí protivný bratranec prováděl samé naschvály. Když později své chování náhle změnil, měla poznat, že je něco v nepořádku.
Dva roky po strýčkově smrti se to stalo poprvé. Duncan se právě chystal na trestnou výpravu kamsi do Anglie, pohotový Roderick samozřejmě s ním. A když odjeli… Pozdě v noci proklouzl Sean do její ložnice a tam ji připravil o všechny romantické iluze a pohádkové sny. Na nic se jí neptal, jen si ji prostě vzal. Pokaždé, když nový laird odcestoval, si ji vzal. I když otec náhodou zůstal doma…
„Coro?“
Nathan!
Poslední dobou se krásce stále častěji stávalo, že láskyplný obraz statného horala z MacPhersonů střídala vidina příjemné tváře jeho nejlepšího přítele.
„Můj pane…“
Melodický hlas s dozvukem cinkajících zvonečků rozproudil mladému MacArlainovi doslova krev v žilách.
„Jak se ti daří?“
Originálnější otázku rytíř skutečně nemohl vymyslet.
„Dobře,“ špitla zrůžovělá Cora v odpověď. „A tobě?“ dodala vzápětí.
Nat se mírně zakřenil.
„Teď už mnohem lépe.“
Když s potutelným úsměvem natáhl ruku, aby dívku lehce polaskal, poplašeně ucukla.
„Nathanieli! Jaká náhoda…“
Podmračený Sean stál na prahu rodinného sídla, ruce zkřížené na prsou, ve tváři výraz boha pomsty.
„Čemu vděčíme za tvou návštěvu?“
Blonďákovo obočí se prudce stáhlo k sobě, hluboká vráska jasně naznačovala opovržení vůči tomuto kluzkému hadovi, hrajícímu si na zdejšího hradního pána.
„Ale,“ mávl proto přezíravě rukou. „Potkal jsem Duncana na cestě domů a rozhodl jsem se, že ho raději doprovodím. Slyšel jsem, že tady u vás není zrovna dvakrát bezpečno.“
Oči přivřené do dvou škvírek.
„Máš pravdu, měl bys být velice opatrný.“
Nešlo přeslechnout Seanův ostrý tón. Pokřivenou duši Duncanova mladšího bratra odhalil Nat již velice dávno, jenže…
„Jsem rád, že to vím,“ zaskřípal a tím považoval rozhovor za ukončený. Pokud chtěl Sean něco namítnout, laird MacPherson, který se až do této chvíle vybavoval s podkoním Warthem, ho bryskně předešel tím, že se s Nathanem vydal na obhlídku zdejšího okolí. Zšeřelé pláně zanedlouho donutily muže přehodnotit jejich původní plány; samozřejmě se hned po té nemohli vyhnout také oslavě uspořádané k jejich návratu. Pšeničné pivo teklo proudem a řízný zvuk severských píšťal a dunivého bubínku brzy strhl většinu účastníků k divokému tanci. Tklivé písně posmutnělé Cory onu kulisu nepatrně narušily, nicméně krátce na to opět zazněl halou třeskot korbelů, ‚doplněný o mečení skotských měchů‘. Lidé se zkrátka bavili a Duncan neměl to srdce kazit jim jejich radost.
Uprostřed onoho veselí se jedna z postaviček nenápadně vytratila ze sálu a zamířila ven na čerstvý vzduch. Cořiny pobledlé líce však ztratily zbytek své barvy v okamžiku, kdy se v úzké chodbě silnější tělo hrubě přitisklo na to její.
„Jestli se na mého bratra nebo na toho bastarda MacArlaina ještě jednou usměješ, přísahám, že tě zabiju!“
Syčivá výhrůžka podnapilého Seana mířila přesně. Stejně jako jeho roztoužená dlaň.
„Ne…“
Liknavý odpor šokované oběti naštěstí podpořil slídivý hlas zpoza rohu.
„Je tu někdo?“
„Pamatuj,“ zamrmlal Sean předtím, než definitivně zmizel v mumraji slavících horalů.
Dech se pomalu ale jistě zklidňoval.
„Coro?“
Mihotavé chvění řas.
„Ach,“ tmavovlasá víla se lehce zajíkla. „Vyděsil jsi mě.“
Nata neoklamala.
„Jsi v pořádku?“ zajímal se starostlivě.
Vnímavost mladíka sice mile překvapila, přesto byla v tuto chvíli spíše na obtíž.
„Nic mi není,“ přisvědčila dívka váhavě. „Jsem po dnešku trochu unavená...“
Soucitně se ušklíbl.
„To si umím docela dobře představit.“
Rozhodně mu nehodlala jeho názor vyvracet.
„Tak tedy dobrou noc,“ popřála na rozloučenou.
„Dobrou noc.“
Za prvním ohybem kamenné zdi se pak Cora tichounce rozplakala.
„Nathane,“ drmolila polohlasem. „Proč jen to není jinak? Proč to nemůžeš být ty?“