Povzdech

Nádech. To umění dát občas životu facku. A pak se pořád snažit vstát. A jít dál. Jsem znuděná všedností dnešních dní. Dní bez Tebe, s Tebou, o Tobě, pro Tebe… Tenkrát se kolem smutku ve sněhu roztál kruh. A víš co zbylo dneska? Jen malý deja vú. Jen pocit, nic víc. Myšlenka, co ti prolítne hlavou. Podlomený nohy, modravej záblesk a jenom samý otázky. Bože, haló! Tady jsem. Asi má plnej záznamník, nebo už nevím. Na řadu přichází někdo jinej. Jo, voní to průšvihem. Tím roztomilým nebezpečím a strachem. Po nocích si rvu vlasy. Ty se na mě díváš a jen se potichu uchechtáváš. Asi nic netušíš. To jen mně se v hlavě usídlili potulní herci. Teď tam hrají divadlo s takovým hříšným tématem. Ale já chci svůj klid! Jsem jak na houpačce, slzy vyháněj smích a smích vyhání slzy. Ty pocity. Tělo prázdný, bez srdce, bez duše. Jak v noční tramvaji. Ztrácím se sama před sebou, ztrácím se Tobě. A pak už jen prosby. Vrať to všechno na začátek. Prosím! Výdech. A po povzdechu přišel zase jen nádech.