Dopis z Angoulême - 22. část

„Tak co vlastně chceš?“ prskla hněvivě drobounká zrzečka.
„Když ti tu tvou bledulku naservíruju až pod nos, div mě nepověsíš na nejbližší větev.“
„Flo…“
„Maurici,“ zavrčela dívka varovně a raději obrátila pozornost k viníkovi.
Uběhlo sotva pár hodin od chvíle, kdy zlotřilý zbojník zmizel s mladinkou vévodkyní neznámo kam, a teď si to nakráčí zpátky do tábora, jako by se nechumelilo?
„No, já čekám, Oliviere.“
Jmenovaný kajícně potřásl tmavou kšticí. Ztrápený pohled uhlově černých očí.
„Dohlédni na ni, Flo,“ šeptl tichounce. „Víc po tobě nežádám.“

Pošmourná jednotvárnost následujících dnů splývala v neznatelnou, vše požírající šmouhu, pohřbívajíc ve svém bezedném žaludku poslední drobty nadějí jednoho naivního děvčátka. Rozlámaná panenka bezděčně chladila rozpálené čelo o zamlžené tabulky okenního skla, které doposud statečně odolávaly náporu letní přeháňky. Pouze jediný stříbřitý krystalek přitom kopíroval cestu uplakaných kapek – ten, který definitivně uzavřel Annabellin snový svět. Severské pláně nemilosrdně zdusily ledovou krustou poslední záchvěvy skomírajícího plamínku. Bezbolestný úder, absolutní ticho…
Netaktní tikot rokokových hodin narušilo skřípění táflovaných dvířek. Černé řasy se zachvěly v neblahé předtuše. A dusivá chapadla děsivě ovinula labutí krček, když zpěvavý hlásek mladého vévody tichounce zanotoval: ‚Konečně má.‘

„Už odcházíš?“
Nenasytný kapitán se bleskurychle překulil přes uválené pokrývky skromného lůžka a majetnicky přitiskl medvědí tlapy k útlému pasu přívětivé služtičky.
„Zůstaň,“ zamumlal chraplavě a laškovně přeběhl dlaněmi výš po šněrování modrého živůtku.
Oříškové oči nesouhlasně potemněly.
„Musím jít,“ odvětila Flo a horečnatě doupravovala rozcuchané kadeře. „Co kdyby madame…?“
Hladová ústa zdusila veškeré protesty hned v zárodku, nenechavé prsty netrpělivě škubaly zamotané šňůrky.
„Ta má teď na práci určitě něco lepšího,“ poznamenal dívčin společník a raději se věnoval odhalenému hrotu bradavky.
Florence se trhavě nadechla. Bláhově doufala, že po rychlém muchlování v malém pokojíků bude mít od LeClerca alespoň na pár hodin zasloužený klid, ale jak se zdálo, velitel byl právě dnes výjimečně při chuti. Přetrpěla upocené obětí, nadzvednutí sukní, nepříjemné tření i vtíravé funění u levého lalůčku, který Maurice vyloženě zbožňoval. Ne, nesmí na něj myslet…
„Jsi moje,“ zahekal kapitán a prudce přirazil. „Moje, rozumíš?“
Nečekaná brutalita probrala zrzečku z liknavosti.
„Rozumíš?“
„Jenom tvoje,“ kývla těsně předtím, než se nedobrovolný milenec v orgastické křeči zakousl do křehkého ramene.
Jednou ho vlastnoručně zabije!
Ale dokud od toho užvaněného mouly získává pro Oliho užitečné informace, nezbývá než držet. Nikdo se nikdy nedozví, jakým způsobem se tak děje – to není důležité.
„Jak jsi myslel, že madame má teď na práci něco jiného?“ ozvala se Flo, když konečně popadla dech. Po tom byl vždy sdílnější.
LeClerc nepatrně přivřel oči a potěšeně se na rudovlásku zakřenil.
„Předpokládám, že s monsieurem de Charente nestrávila poslední hodinu klevetěním o božské podstatě.“
Poslední hodinu?
Kruci, jednou ho vážně zabije!

Annabelle pevně stiskla napuchlá víčka. Nezvládne to, ne.
Chtivé rtíky mazlivě ochutnávaly jemný pel, krouživě mapovaly bělostnou linii dívčího krčku.
‚Konečně má‘.
„ Otevřete oči, drahoušku,“ vydechl Gaston-Henri omámeně.
Nezvládne to.
„Ne!“