Dopis z Angoulême - 21. část

„Nepřestávej,“ šeptla Bella toužebně a pevněji se přitiskla k Olivierově boku. „Prosím…“
Veškerá jeho předsevzetí se sesypala jako domeček z karet. Pokud do poslední chvíle věřil, že dokáže ono šílenství kdykoliv zarazit, právě se přesvědčil o opaku. Bezhlesný zpěv rozechvělé Sirény sváděl k hříchu tak sladkému… nedokázal dál vzdorovat svému osudu.
„Jsi nádherná,“ vydechl těsně předtím, než její rty naléhavě uvěznil v nekonečném polibku. A zároveň s tím jediným plynulým pohybem strhl onen pomyslný závoj, který nekompromisně odděloval jejich světy. Zadržel tichý výkřik nebohé víly, teprve pak sklouzl směrem k ušnímu lalůčku.
„V pořádku?“
Drobné kapičky rosy se zachvěly na řasách. Téměř neznatelné přitakání.
Proč jen si dříve nevšiml jak moc je statečná?
Dlaní opatrně zachytil malé kuličky, něžný polibek přistál v koutku dívčích úst.
Následující obrazy začaly pomalu splývat v šedavé mlze rozbouřených oceánů. Svěží větřík nepostřehnutelně přešel v živelnost vichrů, které nemínily ve výsledku ponechat kámen na kameni. Dvě propletená těla se zoufalou zuřivostí hnala vstříc extázi, jež byla možným příslibem jejich budoucího štěstí… nebo zatracení?

Krajkový kapesníček nezvládl prudký nápor horoucích slziček; sametová poduška měla alespoň o zábavu postaráno.
„Drahoušku, co je vám?“
Pobledlá madame de Bouvilles ztrápeně poskakovala okolo truchlící tmavovlásky, Alixandre navíc doplňoval toto poněkud pitoreskní divadlo svým přidušeným ňafáním.
„Nemám přivolat lékaře? Pustí vám žilou a jistě se hned budete cítit o něco lépe,“ navrhovala boubelka další z možností.
Annabelle v záchvatu utopila zarudlou tvář v měkoučkém polstrování, pláč neustával.
„Ma chérie, jak vám jen pomoci?“
Hraběnka, která po celou dobu vedla neúnavný monolog sama se sebou, zostřila zuřivého bišonka.
„Máte pravdu, milý Alixandře,“ štěkla v odpověď. „Přivedeme monsieur de Charente, ten už si bude vědět rady...“

Konečně sama, chtělo se Annabelle radostně zavýt, nu, toto nadšení zchladila vtíravá představa nafintěného vévody. Neměla nejmenší chuť zpovídat se panu manželovi, kde strávila několik posledních hodin, natož s kým. Její nevinná lež o odjezdu k madame de Bouvilles, ke které mimochodem nikdy nedorazila, byla nyní Gaston-Henrim nafouknuta do takových rozměrů, že by stačila pojmout celý zdejší zámek i s Marií a jejím nesnesitelným psíkem.
Když se po promilovaném poledni probudila v altánku sama, měla sto chutí zamordovat všechny muže v nejbližším okolí vlastníma rukama. Zažloutlý lístek s výstižným‘Au revoir‘ byl jen malou náplastí na její zlomené srdce. Dala mu všechno a on ji hned po tom opustil – co jiného čekat od zbojníka?
Záplava havraních vlasů překryla zvlhlé polštáře a nenechavá bříška prstů vzápětí lehce mapovala místa, kterých se ještě nedávno dotýkala Olivierova žhavá ústa. Tichounce zavzdychala. Směřovala stále níž, sledovala linii přes neprostupný korzet, v němž byla nyní sešněrována její poněkud citlivá ňadra, přes bříško, které se marně snažilo ztišit trhavé nádechy, až k prvním záhybům brokátové sukně…
Dost!
Zakázala si na něj myslet už cestou do couronnského údolí, klopýtajíc vstříc otevřené náruči laskavé paní hraběnky. Pohádka o splašeném koni se však definitivně rozplynula v okamžiku, kdy zahlédla v přijímacím salonku Gaston-Henriho.
„Annabelle?“

Černé kadeře se těžce odvinuly ze snědého zápěstí.
„Miluji tě,“ zašeptal Olivier na rozloučenou.