O druhé straně

O druhé straně

Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. (Mt, 8,26)

Často přemítám nad tím, a tuším, že nejsem sám, co se se mnou stane „potom“. Tím „potom“ je samozřejmě myšlena smrt, která čeká každého z nás. Konečná a poslední chvilka našeho života.
Jestliže hovoříme o tom, co následuje po konci lidského života, logicky se musíme zastavit i nad přesným opakem. Tudíž nad tím, co předchází příchodu člověka na svět. Z historie a vůbec obecně víme, že tisíce let před naší dobou žili lidé také. Osoby jako každý z nás. A proto mne nahlodává otázka – kde jsem byl já? Kde byla moje vlastní podstata? Kde byla moje mysl, mé svědomí, to, čemu mnozí z nás říkají duše? To se zkrátka a jednoduše jen tak objevila z ničeho nic? To snad naše city, tužby, přání a myšlenky započala pouhá biochemická reakce, díky níž vzniklo tělo? Je početím stvořena také ta neviditelná stránka našeho já, mysl, která je daleko podstatnější nežli tělo? Vždyť co bychom byli bez mysli? Kus čehosi „živého“, co dokáže pouze reagovat na vnější podněty?
Vraťme se ale k otázce toho, co předcházelo začátku žití zde. Byli snad naše existence, ač bez hmotné schránky, tam někde, kde čekaly na to, až mohou vstoupit do tohoto světa? Je tedy početí pouhý příchod odjinud? A kam? Proč zrovna sem? Máme zde snad něco vykonat? Je příchod na Zemi pouze časem vymezeným k určitému úkolu? A když už dosypávají poslední zrnka písku přesýpacích hodin našeho bytí, kam půjdeme poté? Na stejné místo odkud jsme přišli? Do svého domova či do dalších úrovní existence, které neznáme a v kterých bude nutné znovu cosi vykonat?

„V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte. (J 14, 2-4)
Všichni se bojíme smrti, ale ne všichni si to přiznáme. Příčinou jsou ony dva hlasy. Jeden z nich, který říká ano, smrtí nic nekončí a ten druhý, který zas praví – konec, tvé dny jsou sečteny a po smrti nebude nic. Absolutně nic, které samo o sobě pro tebe existovat vlastně ani nebude, protože ty sám nebudeš cítit, nebudeš vědět, ty sám už nebudeš. Ty sám si nebudeš moct pomyslet, že nejsi, protože skutečně přestaneš být. Zůstaneš jen na krátkou dobu ve vzpomínkách těch, kteří tě znali, ale o to horší je, že ty o tom vědět nebudeš. Protože ty už budeš prachsprostě absolutní prázdnotou, která si není schopna ničeho uvědomit.
Vyberme si tedy. My lidé se neustále bojíme. A to, čeho se bojíme nejvíc, není smrt, ale to, co po ní následuje. Možná proto vznikla náboženství, která si ve své podstatě jsou naprosto stejná a jejich středobodem je jediná záležitost – co bude po smrti. Ať už mluvíme o reinkarnaci, o nebi, o nirváně či o stovkách dalších míst, kam má člověk po smrti přijít. Je strach skutečně tak mocný, aby stvořil víru? Nebo k nám šeptá jiný hlas, který lze se strachem zaměnit? Doufáme, že se to jednou dozvíme. Jestliže ale po smrti není vskutku nic, ani my, nedozvíme se o ničem. Nic z ničeho vzejde? Co je logické? A musí být právě i tyto záležitosti okovány pouty zákonitosti a logiky? Nezbývá nám nic jiného než čekat. Na konec anebo jiný začátek. Záleží na každém z nás, jak to pochopí a hlavně – jak to cítí. Protože onen cit je směsí těch dvou hlasů, v níž před koncem našeho života jeden zvítězí. Jeden z nich nás naplní a my, s jistotou odejdeme. Kdesi pryč, daleko, ale možná až nepředstavitelně blízko. Nebo také neodejdeme, ale zmizíme, navždy.