Fanča

Fanča

Ženské se za ním mohly uběhat, Fanča byl jejich typ. Tmavě hnědé vlasy, na perfektně tvarované hlavě, široké lícní kosti, dolíček na bradě, snědý, oslnivý úsměv.
Široká ramena, uvězněná v červené bundě, se znakem Horské služby, dokonaly dílo i těch chvilku váhajících dívek.

Na lyžích byl určitě nejlepší široko daleko. Prováděl kousky, až se dech tajil. Zvolna se rozjel, zapíchl lyžařské hůlky do sněhu, udělal i s lyžemi ve vzduchu salto a v klidu pokračoval.
Při jiné příležitosti, skočil na lyžích otevřeným oknem do výčepu chaty Vyhlídka.

Servírkám v restauracích vyvedl pokaždé nějakou lumpárnu. Kam na ty nápady chodil, ví jen Pánbůh. Když děvče přineslo objednaný párek a postavilo před něj košíček s rohlíky, po jejím odchodu si jeden vzal do ruky a vysypal ostatní do batohu.
“Zuzanko prosím tě, přines mi ještě pár rohlíčků, mám hlad jako vlk,” a vycenil na ní své krásné zuby. Tak to opakoval několikrát. Sedíci u stolu i v okolí se dávili smíchy. Dívka vrtíc nevěřícně hlavou, tomu výkonu uvěřila.

Někdy ale vtipkování neodhadl. Jednoho večera jsme měli dobrý lov. Odtud vedla cestička do postýlek v roubené chaloupce. Ráno, všestraně spokojen, jsem se v posteli protahoval vedle jedné z dívek. Fanča zíval a protahoval se v posteli sám. Jeho partnerka již čile připravovala snídani. Z kuchyňky voněla káva, opékaná slanina a ozýval se zpěv. Nic lepšího jsem si dnešní ráno přát nemohl.
“Josko?” Volá na mě Fanča a já jej ujištuji že plně poslouchám.

“Máš taky tak škaredou ženskou jako já?” Lidi, to byl fofr. Nevím, co to toho pitomce napadlo. Děvčata byla, každá jedna, výstavní kus. V minutě jsme stáli před chaloupkou a z okénka létalo naše oblečení a za ním se vzduchem táhla vůně kávy a opékané slaniny…

xxx

Nedělní sluníčko se předvádělo a dlouhá fronta lyžařů postupovala k lanovce pomalu. Náhle jeden z čekajících upozornil na lyžaře v červené bundě, který sjížděl sjezdovku neuvěřitelně rychle. Vezl za sebou ploché sáně, určené ke svážení zraněných lyžařů.

Netrvalo dlouho a snad třista čekajících, pozorovalo šílenou jízdu. Na levé straně sjezdovky byly tři vysoké, kamené zídky, označené zkříženými tyčemi jako neprůjezdné.

Lyžař se přikrčil, prolétl i se saněmi mezi tyčemi a pokračoval nekonečně dlouho vzduchem. Při dopadu se ozvala dutá rána. Takto absolvoval i další dvě zídky.

Někteří čekající, přesvědčeni že nedokáže zastavit, v panice prchali. Posledních pár desítek metrů před frontou, chapík s lyžemi bravůrně zakličkoval a zastavil. Obrovský oblak rozvířeného sněhu ohodil zděšený dav.

Muž se znakem Horské služby na rukávu, špičkami hůlek vypnul vázání, lehce odkopl lyže a došel zvolna k nákladu. Rozmáchl se lyžařskou hůlkou a plnou silou praštil do vatované deky.

“Já tě odnaučím lámat si fajfky, kašlu na tebe a jdu na pivo!” Křiknul rozlobeně a kolébavým krokem odešel do služebny zaměstnanců lanovky.

Ohlušující ticho trvalo několik dlouhých vteřin. Konečně dva, či tři muži odepli lyže a šli k saním. Spěšně rozvázali provaz kterým byla deka stažena.

V úžasu, bezeslov, zírali na dvě dlouhé plynové bomby.

Fanča vyšel ze služebny a zvolna kráčel zpět k saním, vychutnat si svou chvíli. Na záda mu dopadlo několik sněhových koulí, netrvalo dlouho a všichni, kdo jen mohli, je po něm metali také... bouřlivý smích se nesl nedělním odpolednem.

Kolínko