Farníci - Luční bouda

První část povídky o čtyřech kamarádech, kteří znechuceni politikou sedumdesátých let odešli do Krkonoš.
» autor: Kolínko
Farníci

Luční bouda

S bratrem Jindřichem a plzeňským přítelem Mirkem, jsme se v polovině ledna pokoušeli najít práci v horském středisku. Předcházelo tomu pár osobní setkání u piva a několik telefonických hovorů. Práci montéra, kterou jsem dělal z nutnosti, mě nebavila. Lučenec, Kralupy, Most, nikde doma. Mirek se nudil na vojenské střelnici. Měl na starost elektronické řízení terčů. Mého mladšího bratra Jindřicha jsme si vzali pod patronát. Vrátil se z vězení a hledal práci. Jeho přestupky proti zákonu byly prováděny díky pivu, které rád popíjel. Bylo nám něco přes čtvrt století a psal se rok 1970.
První den jsme začali ústní průzkum v restauraci Úpa. Mirek, dobrý kytarista i zpěvák, bavil hosty do půlnoci, díky jeho talentu jsme byli pozváni do podnikové chalupy plné děvčat. Úžasný zážitek, jen mne mrzelo, že jsem nemohl uspokojit poptávku. Byl jsem sobecky střežen. Mirka jsem u kytary pravidelně střídal, odcházel v doprovodu své favoritky. Sníženou kvalitu hudební produkce posluchačky nepostřehly, díky značné konzumaci vína.
V poledne jsme se rozloučili a odešli na oběd do stejné restaurace. Práci jsme opět nesehnali. Když za námi hostinský o půlnoci zavřel dveře, uvítal nás štiplavý mráz.
Mirkův hudební talent nám tentokrát nepomohl. Zažili jsme krutou noc v seníku. Na radu přítele Wolfa Bergera, místního horala, jsem telefonoval na Luční boudu, obrovský horský hotel. K naší radosti jsme byli všichni tři přijati.
Do hospody Hvězda, plné rozjařených lyžařů, kde pro hluk nebylo slyšet vlastní slovo, vešel vysoký chlapík v zamaštěných montérkách. „Luční bouda!” zakřičel a na pár vteřin se mu podařilo přerušit veškerý hovor. Zamával jsem a vyšel mu vstříc. Pocítil jsem silnou úlevu, neboť jsem se cítil zodpovědný za nedostatečně promyšlený plán.
Venku jsme z příjemného tepla restaurace utrpěli šok. Mrzlo jen praštělo. Při pokusu vsoukat do teplé kabiny rolby, řidič beze slov ukázal na nezakrytou korbu, plnou beden s masem.
„To snad nemyslíte vážně ,” ohradil jsem se.
„Myslím, a jestli chcete jít pěšky, já vám v tom nebráním,“ víc se o nás nezajímal.
Do teplé kabiny ochotně pomáhal třem děvčatům. Stulili jsme se za kabinu a do zadku nás studilo maso. Z výfuku se vyvalil kouř a široké pásy rolby se skřípavě rozjely. Čekalo nás devět kilometrů jízdy, z toho dva kruté. V horách řádila sněhová bouře, a dva dni byl již vyhlášen zákaz vycházení na hřebenové túry.
U Výrovky, populární zastávky na grog, počal vítr nabírat dech. Sněhové vločky zuřivě dorážely na přední sklo kabiny a řidič jen intuitivě hledal tyče značící cestu. Náhle prudce odbočil vlevo a za chvíli se pásové vozidlo šplhalo do prudkého svahu zvaný “koňská cesta”. Zde vichřice dováděla naplno. Vítr s drobnou ledovou tříští do nás počal nemilosrdně bušit. Měl jsem pocit, že ležím na té hromadě zmrzlého masa nahý. V prudkému svahu se pod námi dalo cosi do pohybu, lorna s masem se rozjela, a zmizela v neznámu.
Bubušením pěstmi na kabinu jsme upozornil řidiče. Otráveně se vysoukal z přetopené kabiny a nařídil nám pozbírat ztracené maso. Symbolicky jsme v tom strašným větru našli pár vepřových kolínek, a zabouchali na kabinu. Poslední kilometr jsme bojovali každý sám za sebe. S koleny u brady a s batohem jako štít, jsem se bránil před miliardami kousajících ledových vloček.
Šílené kvílení větru náhle přestalo, rolba vjela do široké chodby a po pár metrech řidič zastavil a vypnul motor. Vichřice zůstala před vraty, ale přesto do ztichlé chodby zlobně vmetala oblaka prachového sněhu. Do chřípí jsem nasál nasládlý pach nafty, mísící se s příjemnou vůní čerstvě upečeného chleba. Děvčata rozesmátá posledním, určitě blbým vtipem šofera, vystoupila z kabiny a odešla. Odešli všichni! Odešli, aníž by je zajímal zmrzlý náklad na hromadě vepřových kýt.!
Trvalo věčnost, než jsem si uvědomil že jsem živ. Lord Hillary se šerpou Tenzingem na vrcholku Mount Everestu na tom nemohli být hůř. Jak dlouho trvalo, než jsme slezli z prokletého nákladu, nevím. Když jsme, absolutně zmrzlí, obaleni ledem, dezorientovaní, nic netušíc, rozrazili dveře do velikého lokálu plného světel a lidí, rozhostilo se ticho. Museli jsme vypadat příšerně. Bratr Jindřich upustil malý kufřík a beze slov zíral do rozzářených světel restaurace Luční boudy.

Ráno, po krátkém rozhovoru v kanceláři, jseme byli s bratrem Jindřichem přiděleni do kuchyně, respektive do umývárny nádobí. Jindřich nastoupil k černému, což jsou hrnce, pánve, prostě vše kovové, co se v kuchyni použije. Můj úkol byl umývat veškeré porcelánové nádobí a příbory. Mirka, díky vysoké atletické postavě, poslali pracovat do kotelny.
S prací v umývárně jsem se už setkal na vojně a zde to horší být nemůže, pomyslel jsem si a pozoroval servírky, jak svižně vybíhají s plnými tácy jídla. Pravou polovinou francouzských dveří do lokálu a s prázdnými tácy levou půlkou dveří zpět. Měly tři způsoby na otvírání dveří, špičkou pravé nožky strčily lehce do dveří, provedly dva taneční úkroky a zmizela v jídelně, jindy do dveří strčily ladně pravým bokem, či se ke dveřím otočily zády a strčily do dveří zadečkem, záleželo na tom, co zrovna nesly. Byla radost se na ně dívat.
„Věruško, byl tam?” křiknul šéfkuchař na blondýnku s vyčesaným drdolem. Došel k ní a plácl jí po zadku.
„Pane Duchoslav!, byl tam, a dvakrát!, a neplácejte mně po prdeli, nebo to řeknu Vladimírovi a on se s vámi popere!” a rozesmátá odtančila. Nevěděl jsem, kdo je Vladimír ale Věruška byla k “zakousnutí”.
Mé lelkování přerušilo cinkání plných plat použitých hrnečků a talířků, které servírky začaly snášet z jídelny po snídani. Za několik následujících minut stačily narovnat na stůl umývárny obrovskou hromadu.
“Jste tam? Jste tam,?” volala na mne jedna ze servírek, přes vysoký štos plat s hrnečky.
“Ne slečno, ne, ještě tam nejsem,” pokusil jsem se o blbý vtip, omráčen tou podívanou.
Pustil jsem se s elánem do práce a po půlhodině na mně nebyla suchá nit. Hromada nádobí téměř neubyla.
„Takhle to neumeješ ani do zítra,“ozval se nakřáplý hlas za mými zády. Otočil jsem se a ucítil silný pach piva. Stál přede mnou štíhlý černovlasý chlapík, přibližně mého stáří. Držel v ruce mohutný francouzák a z koutku úst mu vysela cigareta.
„Honza,“ představil se. „Dělám tady údržbáře.“
„Pepík, dělám tady první den,“ a potřásl jsem nabídnutou rukou.
„Tak poslouchej Pepíku, zde ta velká bedna, je automatická myčka na nádobí, pozůstatek po Němcích s druhý světový války, voni tady na Luční, učili piloty přežít v těžkejch horskejch podmínkách.“ A významně poklepával na podlouhlou plechovou bednu.
„Je to unikát a nikdo to ještě nevoklopíroval, ve všech hospodách i domácnostech se Čechách meje pořád nádobí dvacet pět let po válce pořád ručně.“ Přerušil přednášku a popadl polévkový talíř, otočil jej a klepal ukazováčkem na vytisknutý hákový kříž.
„To čumíš, co?, mimo personálu je na týdle boudě skoro všechno ještě po Němcích“ a hleděl mi upřeně do očí očekávaje údiv. Já mu jej bez falše dodal. Používaje francouzák jako ukazovátko pokračoval v instruktáži.
„Semka do ní napustíme vařicí vodu, neboť již nehřeje, to víš, dyť je to stará dáma, zde na tyto dřevěný plata narovnáš předmyté nádobí...“
Všiml jsem si, že nás pobaveně pozoruje servírka Věruška. Její hezky klenutý oblouk horního rtu, světlé vlasy vyčesané do drdolu, pramínek vlasů splývající z každé strany podél drobných uší, i vše ostatní připomínalo francouzskou herečku Brigitte Bardot...,
„a na druhém konci to vyjede čistý, jasný!“ Dokončil Honza monolog.
„Jasný!“ V černé gumové zástěře, s vlasy slepenými potem jsem srazil paty a zasalutoval. Můj krátký herecký výstup byl ohodnocen hezkým úsměvem Věrušky.
Údržbář Honza naplnil snad třistalitrovou nádrž vařící vodou a vylil do ní asi půllitr Jaru. Mé vojenské zkušenosti myče nádobí napovídaly, použít podstatně menší množství. Vsunul do myčky čtyři plná plata hrnečků a uvedl stroj v chod.
Mašina zaburácela, trysky pod vysokým tlakem počaly chrlit vařící vodu na hrnečky ze všech stran. Nadšen podívanou jsem Honzu radostně poklepával po rameni, ale jen krátce.
Ze vstupního i výstupního otvoru myčky se začala valit hustá bílá pěna. Překvapeni neočekávanou podívanou jsme nebyli schopni pohybu. Když pěna podobná cukrové vatě dosáhla výši našich prsou, Honza s nepřítomnýma očima zmizel v pěně a počal hledat vypínač, což se mu nedařilo. Pokaždé, když se s děsnými nadávkami vynořil, připomínal sněhuláka.
Pěna naplnila celou umývárnu téměř ke stropu, a valila se přes naskládanou bariéru nádobí do prostor kuchyně. Když konečně Honza zastavil stroj, všech tři sta litrů vody bylo přeměněno v hustou pěnu. Po krátkém boji s bílou hmotou mi údržbář Honza věnoval několik rad a odběhl za jinými povinnostmi.
Bratr Jindřich přinesl šorny, což je zařízení na odhrnování sněhu a tímto se nám podařilo odhrnout část pěny do vedlejší místnosti. Pomáhal i personál kuchyně.
Pani Karlička, padesátiletá pomocná kuchařka, s knírem pod nosem, dáma neuvěřitelné síly, jež dokázala unést čtvrtinu celýho bejka a bravurně jí nožem zbavit kostí, přinesla tentokrát k boji s pěnou celý kanystr octa.
Bojovali jsme. Prokletá mašina, přestože již několikrát naplněná studenou vodou a octem, dokázala vytvořit v krátké době, stejné množství pěny.
V poledne jsem přerušil boj s pěnou. Bylo nutno umýt čtyři sta padesát polévkových talířů, stejné množství plochých a dezertních, stejný počet příborů a čajových hrnků!
Mé ruce se podobaly opuchlým rudým válcům, nohy mne odmítaly nést. Po šesté večer, se kromě polévkových talířů celý proces opakoval. Tak mne napadlo, že v této umývárně každý týden někdo zemře.
V devět hodin večer, bylo vše zdárně dokončeno. Skácel jsem se na postel, tak jak jsem přišel a ztratil vědomí. Horečnaté sny v podobě obrovských barevných koulí na sebe nabalovaly barevné tlusté pruhy spektra a kutálely se na mne. Kdy jsem byl jednou z nich zavalen, s výkřikem jsem se propocen probouzel. Znovu a znovu se mne snažila obrovská barevná kola převálcovat.
Mirek, nic netušíc, spokojeně oddechoval. Celý den se válel v kotelně na starých matracích. V knihovně kotelníků, si mohl vybrat Remarqua, Maupassanta, Rychlé šípy, Jak se kalila ocel, Proces s pravičácko-trockistickým blokem, Babičku, Šestnáctiletou Pařížanku, ale na dračku šla Emanuela.
Pracovat jsem začínal v osm ráno a končil v deset večer. Hodinu před obědem a před večeří jsem měl přestávku. Po týdnu jsem byl se svými silami u konce. A to jsem na svou fyzickou kondici domýšlivý.
Práce v kotelně Mirka netěšila, chtěl pracovat se mnou. Přesto že jsem jej varoval, jaké radovánky v umyvárně mám, požádal o přeložení a bylo mu vyhověno. Já se radoval že jsme zase spolu a že neumřu z přepracování. Aby se nám náhodou nezkrátily žíly z nicnedělání, provozní hotelu nám do pracovní povinnosti přidal úklid obrovského sálu. Zde snídalo, obědvalo a večeřelo téměř čtyři sta dětí. Již malá drobnost v podobě třešňového kompotu protáhla úklid o hodinu. Mládež po sobě střílela s nadšením třešňové pecky a po podlaze se téměř nedalo chodit. Vyhlášená německá řemeslná poctivost v podobě nesmírně těžkých židlí dokázala odejmout naše poslední síly.
Hodující mládež nám nepřímo působila i jiné problémy. Pokud se na jídelním lístku objevily těstoviny, zvláště kolínka s jakousi podobou rajské omáčky, nestačil bratr Jindřich odvážet na rudlíku plné popelnice do výkrmny prasat jež byla v podzemních prostorách hotelu. I prasata mají svůj limit. „Jsou přežraný, už nemůžou,“ hlásil Jindřich když se točil s popelnicí po čtvrté. Mirek který na naší „pracovní lince“ zbavoval talíře zbytků, stál v rajské omáčce s kolínky, po kotníky. Odpadní kanálek tuto hustou konzistenci také odmítal.

Šmolkově modrá obloha, bezvětří, hřejivé paprsky pravého horského slunce, vylákaly dvě stovky studentek zdravotní školy před Luční boudu. Neobvyklé ticho, vůně opalovacích krémů, blýskající se tmavé sluneční brýle a snaha dívek nabídnout spalujícím paprskům každý centimetr čtvereční své kůže, dalo naší trojici instinktivně pokyn se připojit. Naše určitě dobré rozhodnutí se nekonalo.
Byla vyhlášena schůze všech zaměstnanců hotelu. Vedoucí či ředitel byl dle mého odhadu cikánského původu. Jak získal tak vysoké postavení, mně bylo záhadou. Byl viditelně opojen mocí nad pětačtyřiceti zaměstnanci. Jeho žena prožívala postavení manželky šéfa ještě intenzivněji. Se zápalem až neobvyklým kontrolovala plnění všech jeho příkazů. Nepatřila k cestovatelskému národu. Silně nalíčený obličej s přísností dozorkyně věznice rámovaly peroxidem vybělené vlasy.
Mimo jiné záležitosti, bylo na schůzi nařízeno přinést z pokojů, které zaměstnanci obývali, veškeré talíře, hrnečky a příbory do umyvárny. Zde se do večerních hodin navršilo neuvěřitelné množství talířů se zaschlými omáčkami, knedlíky, brambory a vše pokrývala plíseň.
Stáli jsme dlouho v úžasu, nechtíc uvěřit tomu, co vidíme. Mirek se pokusil ocelovou špachtlí seškrábnout z jednoho talíře knedlíky. Bezvýsledně. Druhý pokus, odlepit přischlou hliníkovou vidličku se také nepovedl, pouze se ohnula. Po krátké poradě jsme vše naskládali do velkého hrnce, posypali sodou a zalili horkou vodou.
Krátce před devátou večer jsme konečně umyli veškeré nádobí a měli uklizenou i jídelnu. Stáli jsme jen nerozhodně nad obrovským hrncem plným nechutného obsahu, který zbývalo umýt. Přišel Jindřich a svou nabídkou nás mimořádně potěšil.
„Klucí, jestli chcete, tak já to za pět piv umeju. Holky ze zdrávky už na vás hodinu čekají ve vinárně.“ Dohodu s Jindřichem jsme uzavřeli bez smlouvání. Horká sprcha, slastná představa následující zážitků, vlila do našich mladých těl neměřitelnou energii. Mirek doladil kytaru a rázným krokem jsme vykročili k vinárně. Sto padesát dívčích hlasů nás ječením uvítalo jako by přišli Beatles.
Mirek studoval dva roky ekonomickou školu, než přešel na průmyslovku. Byl na větší koncentraci žen již zvyklý. Zaujmout, pobavit a rozezpívat takový dav dívek je úkol přetěžký.
Zvládl vše na jedničku. Kytaru rozezvučel v rytmu samby a jeho sytý, medově zvučný hlas naplnil prostor vinárny do posledního koutu. Příběh o chladném srdci argentinské dívky rozbušil srdce většiny českých dívek. S refrénem písně nespěchal. Pomalu si kytaru postavil na levé stehno, symbolicky si naslinil konečky prstů a upravil jimi bujnou kštici. Našel si beze spěchu předem vyhlédnuté oči jedné z dívek. Prsty zvolna přejel všech šest strun. Nenechávaje žádnou dívku na pochybách, udeřil palcem do kobylky kytary a rozezvučel nástroj v jihoamerickém rytmu. Sálem se nesla slova vášnivé mexické písně.
Poznal jsem dívku čistou
jako květ lilie
hlásek má krásně hebký
když něco vypije
vlasy rudý jak oheň
v těle má dynamit
jenom na ni si myslím
jenom pro ni chci žít...
Bez debaty. Mirek si uměl poradit. Přidal ještě několik méně známých písní, ale poté jíž ovzduší vibrovalo mohutným chorálem dívčích hlasů pějící písně všem známé. Šlapu si, ani nevím jak ... Mám malý stan ...Vyliž nám prdel, Václave ... aj. Děvčata nás štědře hostila cigaretami, vínem a tulila se převelice.
Jindřich se ohlásil v podezřele krátkém čase a vklínil se do bzučících úlu děvčat. Na mou otázku o nádobí odpověděl jen nastavením ruky a požádal o hotovost na pět piv.
Představa, jak rychle dokázal umýt téměř sto talířů, rušila mou koncentraci. Tak jsem se zeptal.
„ Naklonil se blíže k mému uchu a pokrčil rameny.
„No, asi pět talířů jsem umyl, šlo to strašně pomalu a tak jsem vzal kladivo a ten zbytek jsem rozmlátil, vše jsem naložil do popelnice a vyvezl na smeťák.“ Když viděl, jak jsem pobledl, poklepal mi na rameno.
„Jen se uklidni, nikdo se po tom nebude shánět.“ S jeho prohlášením jsem si tak jist nebyl. Vydal jsem se bez komentáře k baru, objednal deci rumu a naráz jej vypil.
„To jsem netušila, že jsi alkoholik,“ dýchla mi Věruška na krk. Ženská nedělá nic za nic. Železo se musí kout dokud je žhavé.
„Já jsem začal pít kvůli tobě,“ špitnul jsem jí do ucha.
„Když jsem zjistil že mne předběhl ten černovlasý fešák, co okrádá chudý pocestný, a s kterým se před umyvárnou, kde pracuji, pravidelně líbáš ...“ Zaznamenal jsem, že se jí mé podivné vyznání zamlouvá a byl jsem si jist, že jsme spolu vykročili do vzrušujícího dobrodružství.
Servírky Muťa a Věruška se velice často zdržovaly před naším pracovním pultem. Mirek jim přednášel lehce košilaté verše, které dokázal v neuvěřitelně rychlém čase složit.
Muťa to je děvče hezké
nožky jako srnka má
do lesa ale se projít nechce
ať jí zve Pepík Jindra nebo Já.
Často předával Muťě jen popsaný papírový ubrousek. Básnička jen pro ni často vykreslila na její tvářičce ruměnec, i když již něco pamatovala. Na mé naléhání „ukaž, ukaž,“ ubrousek zmizel v kapsičce u zástěrky a fíí ... byla pryč. Za odměnu bylo Mirkovi dovoleno s Muťou uléhat, pokud v postýlce vedle ní bylo prázdné místo. Nebylo to často. Upřednostňovala místo reprezentantům různých sportovních disciplín, kterých bylo na hotelu vždy dostatek.
Romance s Věruškou postupovala pomaleji. Ochotně, kdykoliv se z klenutého rtíku ozvala prosba, sjížděli jsme výtahem do skladu pro bednu ubrousků. Zde, omezeni časem jsme si rty beze slov sdělovali své touhy. Jen přemáhaná zdrženlivost dokáže rozpálit těla milenců na bod varu. Tep mého srdce ještě nedosáhl normálu, když ta malá potvůrka dovlékla svého snoubence před pult umyvárny a nabídla mu rty. Jedním okem sledovala mou reakci. Měl jsem k tomuto účelu připravené poškozené talíře. Vyhodil jsem jeden do výše a nechal dopadnout.
Rána přilákala manželku vedoucího. Beze slov prohlédla několik hrnečků na čaj a pěstěným ukazováčkem nás vyzvala přistoupit. Nařízení bylo šokující. Umýt všechny hrnečky pískem či drátěnkou! Jsou zažloutlé od čaje! Jak přišla, tak odešla. Zůstala po ní jen silná vůně parfému.
Namočil jsem vlhký hadřík do písku na nádobí a pokusil se vyčistit vnitřek jednoho hrnku z šesti set narovnaných v obrovském regálu. Šlo to, ale velice pomalu.Tudy cesta nevede.
Mnoho nápadů a vynálezů vzniklo, když je muž v tísni. Sotva jsem zabloudil očima k obrovskému kuchyňskému papiňáku, vykročil jsem dojednat povolení k použití. Paní Karlička souhlasila a já jí zato samou radostí objal. Hrnečky jsme do kotle opatrně naskládali, doplnili vodu a na vše nasypali pět kilo sody. Víko kotle jsme řádně utáhli šrouby, pustili páru, sundali zástěry a šli se na „chvilku“ natáhnout.
Chvilka se protáhla. S hrůzou zjišťujeme, že se již podávají večeře. Kotel s šestistovkou hrnečků stále ještě vyfukoval páru.
Pozvolna jsme otevírali těžké víko kotle. Neznámá ruka mi sevřela krk. Tři hodiny v papiňáku! Ty hrnečky se snad rozpustily. Ne, nerozpustily. Odehnal jsem s radostí vkrádající se myšlenku.
Hrnečky byly zářivě bílé! Bílé uvnitř i na povrchu. Soda vykonala své. Barevný potisk, jež hrnečky zdobil zmizel také.

Nádherné únorové počasí vylákalo do hor nespočetné množství turistů. V restauraci nebyla volná židle. Servírky prolétávaly dveřmi do kuchyně sem a tam a narovnávaly si na jednu ruku neuvěřitelný počet talířů s jídlem.
„Václave! udělej tu šestku a osmičku, oni už jsou nasraný.“ Volaly na kuchaře. Šéfkuchař Václav nepřehoupl ještě třicítku svého věku a jeho silnou stránkou osobnosti bylo popíjení rumu.
„Muťo,, přines mi paňáka, nebo se tady na to vyseru!“ žadonil po servírce a zástěrou setřel s talíře pár kapek omáčky.
„ Václave vydržte,“ chlácholila jej. „ Představte si, že tomu novýmu číšníkovi z Brna prdly nervy a sežral polskému turistovy půl párku, protože se nekompromisně dožadoval vidličky a nože. On vám Václave, uchopil párek s nonšalantností anglického sluhy, decentně namočil párek do hořčice, a s požitkem se do něj zakous´. Vyděšenému turistovi se uklonil a velice hlasitě jej informoval.
Tak se to žere u nás v Čechách, pane, a se stejnou graciézností položil zbytek zpět a odešel za svými povinnostmi.“
Nebylo divu. Polovina personálu byla již v minulosti soudně trestaná a většina holdovala popíjení alkoholu. Elektrikář Jarda Řehák a Baterka, jak jsme nazývali druhého z oboru, měli na starost dieselový agregát vyrábějící dostatek elektřiny přes den. Noční proud zajišťovala turbina z malé přehrady, doplňované pramenem Labe. Jarouš jako každý večer, již zmožen pivním mokem, sotva stojíc na nohách, vykročil jako vždy v devět večer k přehradě zapnout turbínu. Bez ztráty orientace v husté mlze či vichřici zvládal stometrovou trasu s instinktem poštovního holuba. Jednou, když se venku „čerti ženili,“jsem na Jarouše ve vstupní hale s obavami čekal. Prachový sníh, který stačil zuřivě vlétnout nakrátko pootevřenými dveřmi, se ještě zvolna usazoval.
Když mé obavy dostoupily vrcholu, neboť tato trasa si již vyžádala jednu lidskou oběť, otevřely se dveře podruhé a Jarouš vlétnul do haly jakoby nakopnut Krakonošem do zadku. Obličej i oděv měl pokryt namrzlým sněhem. Když podupával po kamenné podlaze, zjistil jsem že má na nohou polobotky!
„Chlape! Člověče! Proč se trochu víc neoblékneš?“ byla má první starostlivá slova.
Vykročil ke své dílně, a na jeden zátah zlikvidoval obsah půllitru, který si k tomuto účelu připravil. Jakási malá oslava návratu.
„Kurva, tam je dneska zima,“ byla jeho první slova. Zatřásl hlavou a prsty zvolna seškrabával ledovou námrazu z obočí. Sklonil se k sudu, připumpoval trochu vzduchu a natočil si pivo. Pivní soudek si kupoval z peněz vybraných v úschovně lyží. Tento výdělek nějak unikl vedoucímu hotelu. Většina zaměstnanců a hlavně ti, na které se vztahovala prohibice, se napájeli u Jarouše. Jarouš byl štědrý, věděl co je žízeň. Můj bratr Jindřich byl jedním z nich.
Týden špatného počasí mělo za následek prázdnou pokladnu v úschovně. Nebylo pivo. V deset večer nás z podřimování vyrušilo bušení na dveře.
„Pepku, je průser, tvůj brácha šel po pátý odpoledne na Výrovku a ještě se nevrátil.“ Vychrlil elektrikář Baterka, sotva vstoupil.
„Telefonoval jsem. Správce Jura Pochman poslal Jindru po sedmý zpět, protože venku začínal pěkný mazec.“ Beze slov jsem se začal rychle oblékat.
Ve vstupní hale se organizovaně spěchalo. Pan Jindra, profík Horské služby s Baterkou a údržbářem Honzou nakládali na saně zapřažené za sněžným skútrem malou elektrickou centrálu se světlometem a jiné důležité drobnosti.
Rychle jsme se dohodli. Trasu k Výrovce projdeme na lyžích traverzem s Honzou. Pokud se bratr vracel, použil tuto běžnou cestu. Dvojice Pan Jindra-Baterka projedou horní cestu a sejdeme se na křižovatce traverz a koňská cesta.
Venku, jak jsem se později dozvěděl, vítr nárazově dosahoval sto třicet kilometrů. Od Luční boudy ke Kapličce (památníku obětem hor) tlačeni větrem jsme jeli do kopce bez použití hůlek.
V závětří kapličky mi údržbář Honza, křikem do ucha sdělil, že lyže nechá zde. Odepnul si jednu lyži ale vítr jí bez varování odnesl někam do dáli.
Nebudu líčit, co vše Jindřichovi sliboval až se setkají. S nadávkami věnoval svobodu také druhé lyži. Dalších tři sta metrů byl zážitek. Beze sněhu, čistý led. Honzík vylezl na závěj za kapličkou, upadl a byl pryč. O odjel po prdeli do burácející tmy.
Pocítil jsem v krku hořkost. Vše co zde podnikáme je již vlastně zbytečné. Čtyři chlapi riskují život jen proto že musí. Musí, neboť naděje umírá poslední ... Tři hodiny v tomto počasí nepřežije nikdo. Nemohl jsem se smířit s pomyšlením že Jindřich to má za sebou. Napadla mne i praktická myšlenka následných dnů.
Na závěj jsem se položil bokem, zdvihl nohy i s lyžemi a pelášil za Honzou stejným způsobem.
Jen jsem trnul, aby vítr nezměnil směr. Mírně vlevo pod námi, byl velice strmý lavinový svah do Modrého dolu. Jakmile jsem se na lyžích či po zadku dopracoval do závětří sedla Studniční a Luční hory, udivilo mne ticho a husté sněžení. Bláznivý vítr řádil padesát metrů nad mou hlavou. Sklouzl jsem dalších několik metrů. Našel jsem lyže zapíchnuté do kyprého sněhu až po vázání. Smutný důkaz. O pár metrů níž ležel Honza na zádech, kouřil a nadával. Asi kvůli ztraceným lyžím.
Domluvili jsme se. Sjel jsem opatrně tmou a zabouchal na dveře Výrovky. Otevřel mi Jura. Se svou tradiční vadou řeči spustil.
„Kkk..., kurva, kk...urva cco, co je? Začali jsme s prohlídkou. Jindřicha jsme našli spícího v kotelně, stočeného do klubíčka na pár pytlích od brambor. Snad si i vrněl. Vyprávěl, jak jej vítr na hřebenu povalil, a tak se raději se vrátil. Tajně vlezl do kotelny a dal si dvacet. Telefonem jsme informovali Luční boudu. Akce Jindra zrušena. Honza se již také dostavil. Jindru objal, místo aby plnil vše, co u kaple sliboval. Prohlásil, že není cvok, že taky přespí.
Já kohout, jsem se furiantsky rozhodl vrátit. Na mém krku byla uvázána ručně pletená šála od Věrušky. Od kapličky jsem k Luční boudě sjížděl proti větru v podřepu, neboť jiný aerodynamický tvar nedovoloval jakýkoliv pohyb vpřed. Kolikrát se mnou vítr praštil o zem, nevím. Při jednom z nedobrovolných pádů jsem zavadil o špici kříže. Kříže, postaveného na památku majiteli Luční boudy, který nedošel. Já se ale zaradoval, neboť ke konci mých útrap zbývalo jen dvě stě metrů. Kdyby mne má princezna tu noc pozvala k sobě, určitě bych zklamal. Následný týden jsem bojoval s bolestivou omrzlinou „Frantíka,“ přesto že jsem na radu zkušeného horala Mirka Jindry, nacpal do kalhot jako ochranný štít celé Rudé právo.
Pár dní po této události byla Mirkova postel prázdná. Sdruženáři Dukly Liberec (pro neinformované kombinace skoky na lyžích a utíkej na běžkách co nejrychleji) odjeli, a já si stále mazal „Frantu“ krémem na popáleniny.
„Deme do stávky, dete taky,“ houkla paní Karlička směrem k umývárně v osm ráno a vyklopila na stůl z kotle robotu padesátikilový bochan těsta na knedlíky.
„Jdeme,“ slíbil Mirek ještě pobledlý a v polospánku i za mě. Byl ve stavu, kdy by podepsal i rozsudek smrti. Já byl v lepší formě.
„Jdeme, ale za co, za koho, proč? Vždyť v tomto státě se nesmí stávkovat, i když je to ústavou dovolený.
„Chlapci, to, co máte v kalhotách, vám ubírá na rozumu, zkrátka nesledujete dění.“ Potřásla nespokojeně hlavou a přetáhla obrovský nůž ostřím po ocílce.
„Vedoucí Daněk chce propustit Romana, protože si myslí že mu přefik´ tu jeho vochechuli.“ Karličce se s rozčílení na knírku vytvořily kapičky potu. Velkým nožem, přesnými řezy rozdělila těsto na budoucí šišky knedlíků.
Propuštění skladníka Romana a milostná zápletka s madam Daňkovou, chytla za srdce většinu personálu, a v lokále to vřelo. Údržbář Honza Novotný, postáváje před výčepem, se ujal organizace stávky. Jeho žena, již viditelně ve vysokém stupni těhotenství se k svému muži pyšně tiskla.
„Taťko, je mi z toho všeho nějak nevolno,“vzdychla a uchopila do dlaní vystupující živůtek.
Údržbář Honza se sklonil, velice něžně políbil svou ženu do vlasů, ustaraně se narovnal a objednal deci Becherovky.
„Mamko, šoupni to tam, vono se ti uleví.“ Pradlena paní Novotná uposlechla a s lehkostí vypila sladkohořký likér. Stávkový výbor se odebral ke kancelářím, ohlásit rozhodnutí. Pokud vedoucí neodvolá propuštění Romana, nikdo, počínaje zítřejší snídaní, nenastoupí do práce.
Pozdě odpoledne se v lokále objevili tři policisté. Po krátké obhlídce se odebrali také ke kancelářím.
Netrvalo dlouho a napětí zaměstnanců zklidnil „vyslanec“ vedení podniku, provozní Bumba. Propuštění Romana je odvoláno a vedoucí se svou ženou v zájmu jejich bezpečnosti, opustí hotel společně s policisty. Rychlé vítězství stávky bylo náležitě oslavováno. V úschovně lyží byl okolo pivního sudu nával. Jen Roman chyběl. Stál u okna v prázdné jídelně a pozoroval dvě vzdalující se rolby.
Je pátek, „Berouse.“ Tak je zde nazýván den výplaty mzdy. Z převážné většiny, nikdo nehodlal peníze šetřit. Střecha nad hlavou, strava, prádelna, koupelna, sex, tanec, dopřávaly všem klid a pohodu.
Sex. V mém případě nebylo s čím se chlubit. Uplynuly dva měsíce, a já měl „na pažbě,“ pouze dva zářezy, přestože za tu dobu se v postelích Luční boudy vyspalo snad půl tisíce děvčat. Ale nic netrvá věčně. Den po výplatě mi konečně bůh lásky přál.
„Pepků ...ubrouský ... prosím,“ slyším za zády známý hlas. Tělem mi projelo příjemné chvění. Už když jsem se otáčel, věděl jsem, že se mi předvede v nejlepším obraze. Opřena o oplechovaný stůl umývárny, ruce zkřížené pod prsy, nabízela maximum. Cesta pro ubrousky a zpět byla bouřlivá.
Když jsme se vrátili, tak mi ty její nádherně klenuté rty zašeptaly vzrušující novinu.
„Vladimír dnes odjel a vrátí se za čtyři dny.“ Jakoby tušila, co se stane, raději se smíchem odběhla.
Každou sobotu, tak i dnes večer, k tanci i poslechu, hraje Tonda „Kombajn“. Tak jsme si jej s Mirkem pojmenovali. Neinformovaný návštěvník při pohledu k podiu, by zákonitě nabyl představu, že bude hrát mohutné hudební těleso. Reproduktory, dva mikrofony, bubny, po podlaze plno kabelů, harmonika a dvě kytary. Kdepak.
Tonda zasedl k bubnům, již tradičně v červeném saku a motýlku stejné barvy. Popadl harmoniku, přitáhl si mikrofon a už to jelo. Dokázal sám spustit takový kravál až drnčela okna. Po několika sériích ohlásil změnu hudby. Sundal si sako, na krk pověsil kytaru a v jakési kovové úchytce i foukací harmoniku. Měl obsáhlý repertoár, dobře zpíval i hrál. Široko daleko byl oblíben.
Úklid obrovského lokálu, oholit se, sprcha, obléknout se do slušivého, nám zabralo sice podstatně méně času než ženám, ale přesto jsme do vinárny vkročili dlouho po deváté hodině.
Byl jsem tentokrát rozechvělý jak dostihový kůň před startem. Mirek mě pobaveně pozoroval. Vklínili jsme se ke stolu zaměstnanců. Sotva jsem dosedl, Tonda Kombajn jako by tušil, spustil magnetofon a z reproduktorů se neslo něžně do prostoru ...
Yesterday, all my troubles
seemed so far away ...
Já i dívka s vlasy vyčesanými nahoru, podobná dnes více než kdykoliv předtím, krásné francouzské herečce, jsme beze slova jako by hypnotizováni vstali. Bez ohledu na opatrnost, přitisknuti k sobě, a unášení melodií krásné písně, jsem pociťoval fyzickou touhu, která až bolela. Skladba zdaleka nebyla u konce, když její stisk ruky mne probral ze snění.
„Já už to tady nevydržím, pojď!“ Vzala mne za ruku a razila cestu davem. Za dveřmi jsme se pustili a utíkali do druhého patra. Posledních pár schodů, smějíc se na celé kolo, lapajíc po dechu, jsme doběhli ruku v ruce. Když jsme za sebou zavřeli dveře pokoje, nastal neuvěřitelný spěch, i když před námi bylo tolik, tolik času. Rozpínal jsem neohrabaně knoflíky její blůzky, zatím co ona, na mé přání vytahovala sponky z vlasů a skládala je, jednu vedle druhé, mezi rty.
Vyndala poslední sponku, zatřásla lehce hlavou a vlasy zbaveny kontroly orámovaly hezký obličej.
Zvolna odstrčila mé nemotorné ruce a dokončila rozepínání blůzky sama. Po první půlhodině byl pokojík v dezolátním stavu. Ten spěch, stát se jedním tělem, je dědičný. S potěšením jsem si všiml, že dnešní večer zdaleka ještě nekončí. Hodiny letěly jako splašené a mi stále nebyli syti. Jako by má energie a doposud neukojená touha sytila její tělo, jež se dostávalo pomalu do nekontrolovaného vzrušení.
„Já už se k té sladkosti blížím,“ šeptala něžně, ale v zápětí mně hrubě chytla za vlasy.
„Nesmíš mne zklamat!“ Skoro vrčela, „ já to musím mít!“ Její slova byla voda na můj mlýn. Vzal jsem situaci do svých rukou a znovu jsme cestovali pokojem. Když jsme se konečně zadýcháni, svalili vedle sebe na postel, očekával jsem že můj výkon špičkového sportovce ohodnotí. Něžně mne k sobě přivinula a já cítil pod prsem zrychlený tlukot.
„Teď.“ Řekla, a v hlase bylo vše. Rozkaz i prosba. Uvítal bych krátkou přestávku, bylo ale nade vší pochybnost, že si ještě počkám. Sil mi již mnoho nezbývalo, ale má mužná ješitnost vydolovala ještě rezervy.
Takticky jsem počal zvolna, abych získal čas. Prosbami, které přidušeně vykřikovala, mi dala jasně najevo že tudy cesta nevede. Když jsem dosáhl vyžadovaného tempa, ztichla a soustředila se sama na sebe. Jak dlouho vše trvalo, nevím. Sucho v ústech a jiskřičky, jež se mi počaly kmitat před očima, ohlásily konec mých sil. Na vteřinu či dvě jsem polevil.
„Musíš! Slíbil jsi to, vydrž, to mi nesmíš udělat...“ chrlila chraplavě ještě mnoho dalších slov. Naplnil jsem plíce vzduchem na maximální kapacitu.
Nasadil jsem rychlost, které dosahuje plnokrevný dostihový kůň posledních dvě stě metrů před cílem.
Deset vteřin, posledních deset vteřin, to je její poslední šance, potom omdlím. V okamžiku, kdy mne počala obestírat tma, jsem ucítil ostrou bolest. Kousla mně. Její tělo se pode mnou prohnulo do oblouku, ztuhlo v dlouhou křeč. Sevření pozvolna povolilo, překulila se na bok, přitáhla k sobě kolena a snad i na chvilku ztratila vědomí.
Mně k tomu moc nechybělo, ležel jsem na zádech, koupal se v potu, plíce se chtěly roztrhnout, a vyprahlá ústa toužila po vodě. Pootočil jsem hlavu a pozoroval spokojeně oddychující dívku. Náhle jsem se nahlas rozesmál, jen tak, z ničeho nic. Kudlanka nábožná, blesklo mi hlavou. Ta zesláblého samečka po použití sežere.
Spící dívku jsem přikryl. Oblékl se, a na vratkých nohou opustil pokoj. Přidržujíc se zábradlí jsem pomalu sestupoval po schodech. Nohy mne odmítaly nést, ale i zde mne přepadal záchvat nekontrolovaného smích. Hodiny ukazovaly čtvrtou ranní.
Cestou ke své posteli mně vůně pečeného chleba nasměrovala k pekárně.
„Ale, ale, kocour se vrací z toulek a jak tak koukám, jsi pěkně vorvanej.“ Spustil pekař Kaláb sotva jsem vkročil.
Otevřel ledničku a beze slov mi podal láhev piva. Tak chutné pivo jsem v dosavadním životě nikdy nepil. Snědl jsem dva rohlíky, poděkoval a vykročil k zaslouženému odpočinku.

Dvě následující noci proběhly ve srovnání s první relativně klidněji. Čtvrtá, velice teplá březnová noc teprve začínala. Naskytla se další příležitost pro zaměstnance opět oslavovat. Byl den Josefů.
Věruška s Muťou, aniž by své rozhodnutí s námi konzultovaly, odešly hustou mlhou v doprovodu dvou urostlých reprezentantů Dukly Liberec, směr bufet Na rozcestí. Byl to původně náš plán. Přislíbili jsme že na Bufet přijdem zahrát a naše favoritky vezmem sebou. Mám chuť napsat potvory.

Nechtělo se nám, ale slib je slib. Připli jsme běžky a s kytarou v batohu, překvapivě hustou mlhou vyjeli. Výrovku prozradila je slabounká záře. Jeli jsme opatrně. Stoupání do svahu mně upozornilo že jdeme nesprávnou cestou. Od Výrovky k bufetu Na rozcestí se cesta rozdvojuje a my si vykračovali směr Špindlerův mlýn.
Po krátké poradě jsme udělali vlevo v bok a vyjeli hustou mlhou do volného terénu, přesvědčeni že dojedem na správnou cestu. Nejhorší rozhodnutí, jaké se za podobné situace může udělat. „Držte se tyčí“!

Kam jsme se doopravdy vydali, nevím. Několik hodin jsme bloudili hustou mlhou, ale žádnou cestu jsme nenašli. Bufet na rozcestí, to již vůbec ne. Bylo tolik sněhu, že z malé chaloupky koukal určitě jen komín. To bychom o něj museli zakopnout.
Kdo ještě nebloudil, tak neví. Čas přestane existovat. Hodina či dvě je krátký čas. Jezdili jsme dokola. Objevená stopa lyží, po které jsme se radostně vydali, byla ve skutečnosti naše.
Mlha dobře přenáší zvuk. Po dlouhé době absolutního ticha jsme zaslechli vzdálené ženské hlasy. Bylo to radostné zjištění. S nadšením jsme se opřeli do lyžařských hůlek. Vzdálená slabá záře baterky a dívčí smích mi způsobil rozdvojený pocit radosti s hořkosti. Potvora jedna, pomyslel jsem si.
Mirek, který také poznal její hlas, vztyčil ruce směrem k neviditelným hvězdám a počal přednášet.

Jo Bardotka to je kus
má tělo samý rádius
je překrásně blonďatá...
škoda že je tak hubatá.

Nechal jsem jeho básnění bez komentáře. Děvčata kráčela v doprovodu dvou reprezentantů Československé republiky zpět do teplé postýlky. Byl jsem si jist, že já, Mirek i nepřítomný Vladimír, obdržíme dnešní noc pověstné parohy.
V rozumné vzdálenosti jsme sledovali čtveřici, kde sólo vedly dívky. Opět po krátké poradě jsme se rozhodli, že je velkým obloukem objedeme. Povedlo se. Hodiny ukazovaly půlnoc. Opřeli jsme se do hůlek plnou silou a slabá záře baterky za námi slábla.
„Mirku!“ volám na sotva viditelný stín.
„Nevidím žádnou tyč!“
Nebudu popisovat šest hodin dalšího bloudění, snad jen to, že jsme se několikrát ocitli u metrového odtrhu počínající laviny, hledali ztracenou lyži, padali, vstávali a nadávali.
Hluk nastartovaného sněžného skútru nás vysvobodil. Na bufetu se flámovalo do rána a bez nás. K hledané chaloupce jsme doklouzali po celkem devíti hodinách bloudění. Nohy se nám sice únavou podlamovaly, ale bez váhání jsme vykročili zpět k Luční boudě. Čekala nás obrovská hromada nádobí po snídaních.

Znavená těla pod raní sprchou troch pookřála. Posíleni několika hrníčky kávy jsme přesto vypadali zuboženě. Nevěrné dívky chodily po lokále také v polospánku.Věruška, která běžně od rána do večera nezavřela pusu, byla dnes zamlklá. Určitě to nebyly výčitky svědomí. Rozdíl mezi námi byl jen v tom, že k fyzické únavě dospěli mnohem příjemnějším způsobem. Pani Karlička nás čtyři pobaveně pozorovala a bylo ji vše úplně jasné. Jako vždy.

Snoubenec se vrátil a Věruška si zadala úkol, být za hodnou. Bedny s ubrousky nosil Vladimír.
Se mnou do skladu odmítala jít.
Sezona skončila v polovině dubna. Sluníčko štědře rozdávalo své paprsky a na personál padla lenivá dřímota. Pospávali jsme v lehátkách před hotelem, obličeji opálenými do bronzova.
První den v květnu jsme se rozloučili s personálem. Věrušku jsem objal a obdržel na cestu pusu.
Jindřich se rozhodl zůstat. Strava, bydlení a k tomu nějaké peníze, bylo pro něj nejlepší řešení.

Vykročili jsme prosluněným dnem ke Sněžce, nejvyšší hoře Čech. Za Obří boudou jsme se posadili na vyhřáté kameny a kochali se nádherným výhledem. V obrovském prostoru hluboko pod námi se třpytila okna chalup, rozeznávali jsme jednotlivá města, kde v tuto dobu pravděpodobně pochodovaly průvody lidí vykřikujíc hesla: Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak.

Když jsme se do sytosti vynadívali, spokojeni sami se sebou, vykročili jsme po klikaté cestě do Obřího dolu. Tlustý svazek bankovek který jsme si dokázali našetřit, nám zaručoval příjemný pocit volnosti.
Co potom? No přece zpět, ale tentokrát to zkusíme dole. S nadšením jsme i prohlíželi roztroušené roubené chaloupky v údolí, lemované kamennými zídkami a lesem. Na Luční boudě by to podruhé byla už asi nuda.
Kolínko
Tipů: 4
» 26.06.12
» komentářů: 2
» čteno: 794(9)
» posláno: 0


» 03.07.2012 - 09:47
Opět famózní dílko z běžného prostředí. Situace a zápletky jsou tak primitivní a jednoduše nekomplikované, že nikoho zbytečně nematou a poskytují kontinuální zábavu od začátku až do konce. A to včetně lyricko-erotických vložek.
Krásné počtení pro zkrácení pracovní doby :)

Jen ve druhé polovině jsem si začal všímat pravopisných chyb, bylo by dobré si to ještě opravit, jelikož to malinko kazí dojem.
» 06.07.2012 - 21:13
dreamrover: Již jsem to opravil, děkuji.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Bohouš | Následující: Fanča
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Květka Š. [1]
narozeniny
zzlatý [11], Suzie [11]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.