Tajemný dům

Čtveřice mladých výletníků se v bouřce ztratí v lese, útočiště ale naleznou v opuštěném domě. Netuší však, že dům není tak opuštěný, jak se zdá....
» autorka: charibeja
Obloha se už od rána hrozivě zatahovala temnými mračny, která věštila brzkou bouři nebo alespoň prudký liják. A bouře skutečně vypukla! Blesky křižovaly oblohu doprovázené dunivými ozvěnami hromů, foukal prudký vítr a proudy vody nemilosrdně bičovaly vyprahlou zem i čtveřici mladých lidí, kteří se před deštěm marně snažili chránit kapucemi. Nebylo jim to moc platné, v mžiku promokli až na kůži.
„Co budeme dělat?“ ptala se vystrašeně nejmladší Hanka, která se bála bouřky.
„Musíme se někde schovat!“ snažil se Matěj překřičet burácení hromů. Ale kde se schovat v lese? Navíc všem bylo jasné, že se ztratili, jen vedoucí jejich výpravy, Adam, si to stále odmítal připustit.
„Tahle stezka musí být zakreslená na mapě,“ tvrdil zarytě a marně zíral na promoklý papír, který měl představovat mapu.
„Přiznejme si konečně, že jsme se ztratili,“ řekla Zdenka.
„Neztratili. Tahle cesta tady někde prostě musí být poznačená,“ tvrdil neústupně. Ostatní na sebe pochybovačně pohlédli.
„K čertu,“ zaklel Adam, když mu konečně došla marnost jeho snahy a nepoužitelnou mapu zahodil.
„A jsme bez mapy. Skvělé,“ okomentovala jeho konání Zdenka.
„Sakra,“ zaklel Adam znovu, když si uvědomil, co způsobil, ale jako správný vůdce se ihned vzpamatoval. „Musíme se někde schovat.“
„A kam? Myslíš pod stromy?“ pronesla Zdenka ironicky.
„Jistě že ne. Pojďme a třeba něco najdeme,“ navrhl.
„No horší už to stejně asi být nemůže,“ poznamenal Matěj. Nevypadalo to však, že by se bouře chystala utišit. Přátelé už pomalu začínali ztrácet naději na nějaký úkryt, když vtom se před nimi v lese náhle vynořil malý nenápadný dům.
„Mám halucinace nebo opravdu vidíte to, co já?“ nevěřil Matěj svým očím. „Dům,“ vydechla Zdenka.
„Záchrana,“ dodal Adam.
Rozběhli se k němu.
„Určitě budou zamčené dveře,“ vyslovil Matěj své obavy, ale ty se nepotvrdily. Jakmile vzal Adam za kliku, dveře se lehce a neslyšně otevřely.
„Bůh nás má rád, lidičky!“ vykřikl Adam v euforii a vběhl dovnitř. Ostatní ho následovali, kromě jedné. Hana stála před prahem a nedokázala se ho odhodlat překročit.
„No tak, Hanko. Pojď dovnitř ne?“ pobízela ji Zdenka.
„Mám z toho divný pocit. Nelíbí se mi to,“ zamumlala.
„Hele ty máš divný pocity pořád. Tak buď pojď sem do sucha, nebo si mokni venku, ale rozhodni se rychle, protože bych ty dveře rád zavřel. Fouká sem,“ oznámil jí Matěj nekompromisně. Hana se ohlédla. Oblohu právě v tu chvíli proťal další blesk doprovázený ohlušujícím zaburácením. To rozhodlo a Hanka vběhla dovnitř.
„No hurá,“ oddechl si Matěj a zavřel za ní dveře. Všichni byli v bezpečí uvnitř a teď se kolem sebe zvědavě rozhlíželi. Nacházeli se v jakési obrovské hale, podlahu pokrýval tlustý vínový koberec a u zdi stál velký krb, vedle nějž byla na hromádce vyrovnaná polena. Před krbem spatřili dřevěný vyřezávaný stolek a u něho dlouhou a už na pohled velmi pohodnou pohovku. Z haly vedlo do poschodí masivní kamenné schodiště.
„Teda,“ vydechl Adam ohromeně.
„Je to tady krásný,“ přidala se Zdenka.
„Ale není divný, že dveře byly jen tak otevřený? A kde jsou majitelé?“ divil se Matěj.
„Haló! Je tu někdo?“ zakřičel Adam, ale nikdo na jeho zavolání neodpověděl. „Nikdo tu asi není,“ odpověděl si sám.
„Třeba majitelé odjeli a zapomněli zamknout,“ nadhodila Zdenka jeden možný důvod a ostatní se toho hned chytili.
„Měli bychom se nějak osušit,“ navrhl Adam.
„Zapálíme oheň,“ navrhl Matěj a shodil ze zad naprosto promáčený batoh.
„Pokud budou sirky použitelné,“ dodala Zdenka. Matěj se začal ve svém batohu horečně přehrabovat, až s vítězným úsměvem vytáhl krabičku sirek. Adam poskládal malou hraničku ze dřeva a Matějovi se ji podařilo asi na třetí pokus zapálit. Posedali si kolem ohně, který příjemně hřál, a sdělovali si své pocity. Pouze jeden člen výpravy nemluvil, dokonce seděl trochu stranou od ostatních – Hanka. Neustále se neklidně rozhlížela kolem sebe. Měla zvláštní a velice zneklidňující pocit, že zde něco není v pořádku.
Seděli před ohništěm dlouho, než jejich batohy i oblečení trochu uschly.
„A teď si to tu půjdeme trochu prohlédnout, ne?“ navrhl Adam. Všichni se jako na povel zvedli a uhasili oheň. Vystoupali po schodech do patra. Na zdech visely portréty různých šlechticů i šlechtičen.
„Mně se tady nelíbí. Nezdá se vám, že nás ti lidé z obrazů pozorují?“ řekla Hanka ustrašeně.
„Prosím tě, jak jsi na to přišla?“ divil se Matěj.
„Nelíbí se mi tu. Mám z tohohle místa husí kůži,“ opakovala Hana.
„Tobě se pořád něco nelíbí. Můžeme být rádi, že se máme kde schovat. A jestli se ti tady nelíbí, můžeš jít ven do deště,“ zpražil ji Adam a na to už raději nic neřekla. V patře na stěnách také visely obrazy, ale tentokrát zobrazovaly různé krajiny.
„Páni, je to tady fakt pěkný,“ poznamenala Zdenka a kluci s ní souhlasili. Objevili několik prázdných pokojů a protože už byli hodně unavení, rozhodli se jít spát.
„Já budu spát v pokoji s Hankou a vy kluci spolu, ne?“ navrhla Zdenka. Vybrali si dva pokoje vedle sebe a popřáli si dobrou noc.
„Nelíbí se mi tu,“ zopakovala Hanka v posteli. Zdenka unaveně zívla.
„Prosím tě. Jen tady přespíme a hned ráno zase vyrazíme dál. A teď spi. Dobrou.“ Po chvíli už bylo slyšet jen její klidné, pravidelné oddechování. Avšak Hanka dlouho nemohla usnout a neklidně se převalovala z boku na bok. Už odmalička byla velmi senzibilní a tento dům ji děsil. Cítila zvláštní znepokojující vibrace a měla hrozivé tušení, že tu nejsou sami.

„Adame,“ tiché zašeptání jeho jména a přece ho probudilo.
„Adame,“ zaslechl znovu, tentokrát to znělo mnohem naléhavěji. Matěj klidně spal.
„Adame,“ zaslechl opět. Cizí ženský hlas, ale velmi příjemný. Vstal z postele a vyšel na chodbu. Ačkoliv měl na sobě pouze boxerky, necítil chlad. Na chodbě stála žena – přízrak. Vysoká, bledá, v bílých dlouhých šatech a se záplavou dlouhých rovných rusých vlasů. Hleděla na něho zelenýma očima.
„Adame, pojď,“ zašeptaly její rty a jeho ani nenapadlo neposlechnout. Vůbec nepřemýšlel nad tím, odkud může znát jeho jméno. Šla a vůbec se neohlížela, aby se ujistila, že ji následuje, on však poslušně šel. Vedla ho jakousi dlouhou temnou chodbou. Najednou mu z ničeho nic zmizela z očí. Zastavil se a zmateně se kolem sebe rozhlížel. Potřásl hlavou. Připadal si jako omámený. Nechápal kde je ani jak se tam dostal. Jako by se zrovna probudil z hlubokého a velmi živého snu. Byla mu zima. Vydal se chodbou zpět, ale po několika krocích narazil do holé zdi. Vydal se tedy na druhou stranu, ale opět mu cestu po chvíli zatarasila zeď.
„Co se to sakra děje?“ ptal se sám sebe. Obrátil se. Žena v bílých šatech stála přímo před ním. Cítil, že začíná mít husí kůži a nebylo to pouze chladem. „Kdo….kdo jste? Co…..co chcete?“ soukal ze sebe a nevědomky před ní ustupoval, až narazil zády do zdi. Pohybovala se neuvěřitelně rychle, v mžiku byla u něj. Položila mu ruce na ramena. Její ruce byly stejně ledové jako stěna, o kterou se opíral.
„Chci tebe, Adame,“ odpověděla medovým hlasem. Její pohled ho děsil. Stejně tak její úsměv. Ochromený neznámým strachem nedokázal se ani hnout. Ucítil dotek jejích rtů na krku. Ostré zuby mu prokously tenkou kůži. Nevykřikl jen díky tomu, že ztratil vědomí.

„Adam je pryč,“ oznámil Matěj holkám ráno. Seděl na Zdenčině posteli, ta stála u okna a Hanka stále ležela pod peřinou.
„Jak to myslíš, že je pryč?“ nechápala Zdenka.
„V pokoji není ani nikde v domě. Prohledal jsem všechny pokoje i přízemí.“
„Třeba se šel na chvíli podívat ven,“ namítla.
„Dveře jsou zamčené,“ zavrhl ihned tuto možnost. Zdenka neskrývala překvapení.
„Ale vždyť včera byly odemčené.“
„Taky to nechápu.“
„Třeba sem v noci přijeli majitelé a zamčeli.“
„Že by si nás ani nevšimli?“
„Třeba vůbec nešli nahoru, ale jen sem nakoukli a zamčeli dveře.“
„Jo to je možný,“ uznal. „Ale kam se poděl Adam? Nemohl odejít, když je zamčeno.“ Na to už Zdenka nedokázala odpovědět.
„Navíc má v pokoji všechny věci a postel je rozestlaná. Jako by odešel uprostřed noci.“
„Hm.“ Zdenka si zamyšleně okusovala kůži na palci.
„Měli bychom někomu zavolat, že jsme tady,“ napadlo ji náhle.
„To jo, ale já tu nemám žádný signál,“ odvětil. Našla svůj mobil.
„Já taky ne,“ konstatovala překvapeně. „Hanko, co ty?“ Hanka až dosud jen mlčky ležela a zírala do zdi.
„Hej, Hanko!“ zavolal na ni Matěj a hodil po ní polštář. Trhla sebou.
„Podívej se na mobil, jestli tady máš signál.“ Podívala se, ale jen mlčky zavrtěla hlavou.
„Ale vždyť každý máme jinou síť. To je divný,“ nechápala to Zdenka.
„Ale mnohem divnější je Adamovo zmizení,“ podotkl Matěj.
„Tenhle dům je prokletý,“ zamumlala Hanka nepřítomně.
„Přestaň! Na ty tvoje řeči jsme teď akorát tak zvědaví!“ zpražila ji Zdenka. Hanka dotčeně pohodila rameny.
„Možná bychom se mohli najíst,“ navrhl Matěj. Nasnídali se ze svých zásob a pak se vydali na podrobnější prohlídku domu. Jak tvrdil Matěj, všechny pokoje, kromě jejich, byly prázdné a hlavní dveře zamčené. Adamova postel byla rozházená a navíc měl v pokoji všechny svoje věci. Zdenka se podívala na jeho mobil.
„Je to fakt divný,taky nemá žádný signál,“ oznámila jim. Adamovo záhadné zmizení jim nešlo z hlavy, a když se neukázal ani k večeru, rozhodli se, že půjdou spát, neboť ráno bývá moudřejší večera, jak se říká.
„Třeba se jen někde schovává a baví se tím, že ho hledáme a bojíme se o něj,“ navrhl Matěj další možnost.
„Třeba,“ usmála se Zdenka, ačkoliv jí nešlo do hlavy, kde by se tady mohl schovat. Znělo to ale mnohem lépe než verze o jeho záhadném zmizení. Přece se nemohl rozplynout ve vzduchu! Matěj dal holkám dobrou noc a odešel do svého pokoje.
„Adam už se nevrátí,“ zamumlala Hanka zničehonic.
„Ty snad víš, kde je?“ podivila se Zdenka.
„Mrtvý,“ špitla Hana.
„To jsou opravdu hloupý vtipy! Radši mlč a spi! A jak to můžeš tak jistě tvrdit? Zase ta tvoje intuice?“ Hana pouze pokrčila rameny.
„Ty jsi blbá,“ neodpustila si Zdenka a přetáhla si peřinu přes hlavu. Ale zlobila se spíš na sebe než na Hanu. Ta možnost už ji totiž taky napadla.

„Matěji,“ cizí ženský hlas ho probudil ze snu. Posadil se na posteli. Zdálo se mu o Adamovi, který ho vedl jakousi temnou chodbou. Zadíval se na jeho postel. Stále zela prázdnotou. Ten sen byl tak živý! Proč ho to nenapadlo už včera? Tajná chodba! Proč by tu nemohla být? Ve starých domech přece bývaly.
„Matěji!“ ten hlas zněl naléhavě a neodkladně. Rychle rozsvítil baterku a napsal ta 2 slova na kus papíru, aby na to později nezapomněl. Potom vstal, oblékl se a s baterkou v ruce vyšel na chodbu, aby se podíval, kdo na něj volá. Stála tam nádherná žena v bílých šatech s dlouhými rusými vlasy.
„Matěji,“ usmála se na něj a přistoupila k němu. Díval se jí do očí, které v pobledlé tváři svítily jako dva smaragdy a stejně takovou měly i barvu. Nedokázal od nich odtrhnout zrak.
„Tohle nebudeš potřebovat, Matěji,“ řekla a téměř něžně mu z bezvládné ruky vzala baterku, kterou zahodila ke zdi.
„A teď pojď,“ přikázala. A on poslušně šel, jako ovce vedená na porážku.

„Ty už jsi vzhůru?“ divila se Zdenka, která po probuzení našla Hanku, jak přechází po pokoji.
„Co se děje?“
„Matěj je pryč.“
„Cože?“ Zdenka okamžitě vyskočila z postele a běžela do pokoje kluků. Obě postele byly rozházené, všechny jejich věci byly v pokoji, ale Matěj ani Adam tam nebyli. Vrátila se hodně znepokojená do pokoje.
„To není možné! Tady se děje něco moc divného. Nejprve Adam a teď i Matěj. Kam mohli zmizet?“ Hanka jen krčila rameny. Zdenka vyběhla na chodbu, seběhla schody a vzala za kliku u dveří. Zamčeno. Prohledala celý dům, ale nenašla žádné stopy. Pak si všimla rozbité baterky. Donesla jí vítězoslavně ukázat Hance.
„Podívej. Našla jsem ji ležet na chodbě a včera tam určitě nebyla. Musel ji tam upustit Matěj.“ Hanka na ni jen mlčky zírala.
„To znamená, že musí být někde tady v domě. Dveře jsou zamčené, tudy odejít nemohli,“ rozvíjela Zdenka nahlas svoji teorii. Opět navštívila pokoj kluků a tentokrát si všimla papíru na stolku. Matějovým rukopisem tam bylo napsáno: tajná chodba. Přemýšlivě svraštila čelo. Tady v domě? V pokoji se objevila Hanka.
„Co to máš?“
„Matěj nám zanechal vzkaz. Někde tady v domě má být jakási tajná chodba.“ Nevšimla si, že barva Hančiny tváře najednou silně konkuruje bílým stěnám. „Musíme ji najít,“ řekla Zdenka a s plným odhodláním vyběhla z pokoje. Začala ťukat na stěny a poslouchala, zda neuslyší dutý zvuk.
„Pomoz mi,“ vyzvala Hanku. Avšak Hanka, náhle vedená nějakým vnitřním tušením, šla najisto.
„Tady je to,“ řekla přesvědčeně, odsunula obraz na stěně a něco zmáčkla. Kus stěny před nimi se nečekaně odsunul na stranu.
„Jak jsi to věděla?“ nechápala Zdenka.
„Nevím, něco mi říkalo, ať to udělám,“ odvětila Hana, stále bledá jako stěna.
„Fajn. Tak pojď, najdeme Adama a Matěje.“
„Nechoď tam,“ snažila se ji Hanka zastavit.
„Proč? Čeho se sakra pořád bojíš?“
„Nejsme tu sami,“ zašeptala Hanka.
„Přestaň s těmi řečmi. Tak jdeš se mnou nebo ne?“ Hana pomalu zavrtěla hlavou. Chvíli na sebe mlčky hleděly.
„Fajn, jak chceš,“ řekla Zdenka a zmizela v chodbě. Stěna se za ní ihned zasunula. Hana se svezla na zem a rukama si objala kolena. Po tvářích jí tiše stékaly slzy.
„Matěji? Adame?“ zavolala Zdenka odhodlaně. Pomalu postupovala chodbou, kterou osvětlovalo pouze několik svící. Zvláštní, svíčky v dnešní době, pomyslela si, ale pustila to z hlavy. Došla až na samý konec chodby, která nikam dál nevedla. Ale přece musí někam dál pokračovat, kluci touto chodbou šli, najednou si tím byla naprosto jistá. Ohmatávala chladnou studenou stěnu, která se před ní nečekaně odsunula. Odhodlaně vstoupila do místnosti, kterou osvětlovaly další svíčky ve vysokých starodávných svícnech. Místnost se zdála prázdná, ale vzadu něco bylo. Když přišla blíž, zjistila, že jsou to rakve. Ztěžka polkla. Teď si přála, aby Hana byla s ní a měla na ni vztek. Nechtěla se ale vracet, dokud neodhalí tajemství tohoto domu. Pomalu přistoupila k první rakvi a s bušícím srdcem a třesoucími prsty odsunula těžké víko. Zděšeně zaječela. V rakvi ležel smrtelně bledý Adam. Na krku mu vystupovaly 2 malé bledé ranky. Hanka měla pravdu. Ani se nemusela dívat do druhé rakve, aby se přesvědčila, kdo tam leží.
„To ne,“ zašeptala. Najednou ucítila, jak se jí ježí chloupky na zádech. Nebyla v místnosti sama. Pomalu se otočila. Stáli přímo před ní – muž a žena. Vysocí, vznešení a nádherní. Přívětivě se na ni usmívali, ukazovali jí svoje dokonale bělostné zuby. Měli velice výrazné horní špičáky. Zdenka na ně pouze beze slov hleděla. Připadala si jako omámená. Potom se také pousmála. Muž beze slov natáhl ruku. A ona ji přijala.
Hanka se na chodbě třásla, nebylo to však zimou ale strachem. Měla zlé tušení, že Zdenku už nikdy nespatří. Z jejich party zbyla jediná – živá. Pomalu se zvedla, sešla ze schodů a s nesmyslnými zbytky naděje se pokusila otevřít dveře. Zamčené. Křečovitě se rozvzlykala, schoulená na podlaze.
Otevřela oči. V domě se setmělo, to znamenalo, že už je večer. Musela usnout! Vyděšeně vstala a rozhlédla se. Byla sama – zatím.
„Pusťte mě ven!“ vykřikla zoufale. Když tentokrát vzala za kliku, ta jako zázrakem povolila a dveře se otevřely. Nerozuměla tomu, ale neváhala dlouho. Aniž by se vracela pro svoje věci, vyběhla ven do nastávající noci. Nemohla tomu uvěřit. Byla volná! Dveře se za ní samy neslyšně zavřely ovládány cizí vůlí. Otočila se a široce otevřenýma očima zírala na dům, ve kterém byla se svými přáteli vězněná celé 3 dny! Zhluboka dýchala chladný noční vzduch. Svoboda chutnala sladce. Teď však musí co nejrychleji odsud. Otočila se a strnula. Stáli jí v cestě. Jak jen si mohla myslet, že ji nechají jen tak odejít? Mlčky na ně hleděla. Na první pohled jí bylo jasné, že to nemohou být lidé. Byli příliš krásní, příliš dokonalí a běhal jí z nich mráz po zádech. Museli být dvojčata – tak moc si byli podobní. Přesto jí něco říkalo, že sourozenci nejsou. Žena byla stejně vysoká jako její druh, oblečená v jednoduchých bílých šatech, se zelenýma očima, rudými rty a záplavou dlouhých rusých vlasů. Neměla v bledém krásném obličeji jedinou pihu, tak typickou pro zrzavé jedince. V úsměvu odhalovala bělostné zuby a nenápadné leč velmi ostré špičáky. Muž se také usmíval. I on měl rusé vlasy, ale ne tak dlouhé jako jeho družka a spoutané do culíku, svázané černou sametovou stužkou. Oblečený byl v bílé rozhalené košili, černých kožených úzkých kalhotách a v botách s vysokými nohavicemi. Jako by oba právě vystoupili z předminulého století. Bez jediného mrknutí na ni hleděli smaragdovýma očima, jako by ji hodnotili. Pomyslela si, že takhle si prohlíží lovec svoji kořist a otřásla se. Žena náhle udělala pár plavných kroků a stála vedle Hanky. Ve stejnou chvíli stál po jejím druhém boku i on. Už se neusmívali.
„Ty dobře víš, kdo jsme,“ uslyšela v hlavě jeho tichý hlas. Přesto že to nebyla otázka, šeptem odpověděla: „Upíři.“
„Jsi velmi vnímavá,“ zaslechla hlas ženy. Náhle už se nebála. Zabijí ji, tím si byla jistá, hlavně ať to udělají rychle. Ať příliš netrpí. Doufala, že ani její přátelé netrpěli.
„Ne, netrpěli,“ odpověděl upír neslyšně na její myšlenku. Zavřela oči a čekala, až se na ni vrhnou, ale když se dlouho nic nedělo, tak oči otevřela.
„Velice vnímavá – na člověka,“ ozval se pro změnu hlas upírky v její hlavě.
„Můžeš jít,“ to řekl on. Myslela si, že špatně slyšela, ale když se zničehonic vytratili, uvěřila. V jednu chvíli stáli u ní a v zápětí prostě byli pryč. Když se však ohlédla, spatřila je u domu. Stáli u dveří a dívali se na ni.
„Tak běž, nač čekáš?“ pobízel ji on.
„Běž, než si to rozmyslíme,“ dodala ona. Další pobídky už Hanka nepotřebovala. Rychle couvala, nechtěla je spustit z očí. Byla přesvědčená, že jakmile by se k nim otočila zády, dostihli by ji a roztrhali na kusy. Snadno by ji dohonili, o tom byla přesvědčená. Oni tam však dál stáli, nehybní jako dvě sochy vytesané z mramoru, dva prastaří obyvatelé domu. Otočila se a utíkala, až stěží popadala dech, pak však zvolnila a pokračovala rychlejší chůzí. Proč utíkat, když nemusela? Kdyby ji chtěli dostihnout, tak ji dostihnou, i kdyby utíkala seberychleji. Po několika metrech se zhroutila, objala nejbližší kmen stromu a plakala. Plakala úlevou i bolestí zároveň. Její přátelé byli mrtví, ona však žila. To že ji propustili, bylo důkazem, že ti krutí tvorové umějí být i milosrdní. Když se trochu vzpamatovala, setřela slzy a šla dál. Kdo ví, proč zrovna ji ušetřili. Protože byla tak vnímavá? Protože věděla, co jsou zač? Protože už měli zabíjejí i lidské krve dost? Nevěděla, ale ani jí to vlastně nepřipadalo důležité. Důležité bylo hlavně to, že žila. Náhle zaslechla cizí hlasy. Blížila se k ní malá skupinka lidí. Rychle se schovala za keř a nechala je projít. Byli to 2 kluci a jedna dívka, zřejmě se ztratili. Vzrušeně se o něčem dohadovali. Měli namířeno přímo k domu. Hanka je nezastavila, vyslala za nimi pouze tichou modlitbičku. Věděla, že i kdyby jim řekla, co na ně číhá v domě, nevěřili by jí. A tak je nechala jejich osudu, sama jdoucí vlastní cestou.
Tipů: 1
» 24.06.12
» komentářů: 4
» čteno: 748(9)
» posláno: 0


» 24.06.2012 - 11:25
Upíři nejsou zrovna nejoriginálnějším námětem, ale líbilo se mi, jak je povídka napsaná ...
» 24.06.2012 - 17:57
Když já o nich ráda píšu.. :) A děkuji za komentář.
» 15.07.2012 - 12:28
Viky
V příběhu jsem čekala více napětí. Horší pro mě bylo to, že jsem věděla co se bude dít. Možná to není opravdu nejoriginálnější námět, ale i tak jsem se do toho začetla. Klidně bych si přečetla další pokračování. Velice dobře se to četlo a i když podobných příběhů znám plno, zajímalo mě jak to tedy skončí. :)
» 15.07.2012 - 18:45
Viky: Děkuji za komentář. Ten konec je otevřený, ale pokračování určitě psát nebudu... Mně se ten konec líbí tak jak je.. :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Umělkyně | Následující: Ztracená

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.