Umělkyně

Napsala mnoho nevídaných děl,
svět ctil ji od doby, co se narodila,
i mnohý kritik na ni ódy pěl,
jednoho dne však všechno opustila.

Žila pak v domku na skále
a vlny moře o skálu bijí,
bez lidské společnosti, osaměle,
žila jen pro svou poezii.

Občas plakala a nevěděla proč,
smutek přepadal ji každou chvíli,
vlny pod skálou šeptaly: „skoč“,
zdálo se jí, že ve všem se mýlí.

Pak znovu chvíli cítila se šťastná,
psala a tvořila v dokonalé harmonii,
po čase však opět z čista jasna,
propadala zoufalství a melancholii.

Napsala stovky nových básní,
nikdy už však nic nevydala,
připadaly jí hloupé, tak s vášní
stohy popsaných papírů roztrhala.

V psaní už nenacházela útěchu,
co napsala, hned zničila,
v jediném marném povzdechu
všechny své básně spálila.

A jednoho dne vyšla ven,
šla na útesy v duši hoře,
s pocitem že život je jen marný sen
skočila do rozbouřeného moře.

Vlny pak její tělo vyplavily,
nakonec snad získala, co chtěla,
když ji pak na břehu objevili
na rtech lehký úsměv měla.