*DVOJÍ KLEŠTĚ*

Duševní tíseň lékaře během nočního klešťového porodu ( v době „předmobilní“ ). Přepracovaná archivní.
» autor: Tomáš
Nemám rád pondělí – v ambulanci nejnáročnější den z celého týdne. Namísto, abych dnes po ordinaci spěchal domů, čeká mě ještě noční skužba na porodnici. Oči se mi zavírají, natáhnout se, tak usnu jako špalek. Minulou noc jsem probděl u lůžka své čtyřleté dcerky. Sálala čtyřicítkou a jejím drobným tělíčkem škubaly křeče, chvílemi mě ani nepoznávala. A nemohl jsem nic – jen jí dát aspirin, balit to žhnoucí tělíčko do studených mokrých prostěradel a bezmocně zatínat pěsti.

„Neboj se, zvládnu to,“ ujišťuje mě ráno manželka, když s těžkým srdcem odjíždím do ordinace.

Zvládneme to obě,“ dodává a políbí mě jako obvykle.Doufám, že ví, o čem mluví. Vždyť je dětská sestra, takže by to vědět měla.

Vezu si tedy ssebou únavu a špatnou náladu. Jen stěží se mohu soustředit na obtíže mých pacientek. Zápal mozkových blan, ochrnutí, smrt…hlavou se mi honí děsivé vize, u srdce mám svíravý pocit. Během dne volám několikrát domů, ale tam je to až dosud neuspokojivé. Cítím se naprosto bezmocný a ničí mě, že si tuhle službu nemohu vyměnit!!

Jste v pořádku, pane doktore?“ ptá se starostlivě jedna z pacientek, nejspíš ji znepokojil můj nepřítomný pohled.
Do večera se musím dát do kupy, porod je něco jiného než rutinní prohlídka. Jde tam o život – doslova a do písmene.

Karel mi stručně předává službu: "Na sále dvě druhorodičky. Nejpozději do půlnoci by měly odrodit. U obou je normální nález." Slyším to rád. Aspoň si trochu zdřímnu než začne ten kolotoč. Ale už za pár minut:

"Nový příjem, předčasný porod!" Utíkám na sál a bleskově mě ještě napadne co je teď asi doma? Na další úvahy však nemám čas. Rodičku znám dobře z poradny. Zoufalý případ desetileté neplodnosti, až jí štěstí konečně doslova spadlo do klína. Jak byla tehdy šťastná! Dnes však má slzy na krajíčku.

¨Copak se vám stalo, že jste tak smutná?¨ a pohladím jí ruku. V přívalu vzlyků se dozvídám, že její muž právě včera přišel při autonehodě o život. V pláči se odmlčí. Marně se snažím jak bych ji utěšil.

¨Já mám takový strach, pane doktore. A po tom včerejšku tak nějak tuším, že to dnes se mnou špatně skončí¨, hladí si oběma rukama zaoblené bříško a tázavě se na mě dívá.

Chápu, že to pro ni je naráz příliš moc věcí najednou a že je jí asi nezvykle úzko. Nechci ale teď mluvit, ani nemohu. Bylo by to jen prázdným zvukem. Proto mlčím a aspoň jí soustrastně tisknu pevně ruku. Nemohu očekávat, že bude v závěrečné fázi spolupracovat, což potřebuji, abych jí porod co nejvíce usnadnil. Už teď je psychicky asi úplně na dně.

Po chvilce se však odhodlávám:
¨Dovedu si představit jak vám právě teď je, maminko. Udělám všechno, aby to pro vás i pro toho malého drobečka vzalo šťastný konec . Můžete se na mě spolehnout! Pro vaše úzkosti mám plné pochopení, vždyť se už tak dlouho známe!¨ Vděčně se na mě podívá a z očí jí vytrysknou slzy.

První dvě rodičky do půlnoci snadno a nekomplikovaně odrodily. Dřímají a spokojeně odpočívají. U "mé" třetí s uspokojením zjišťuji, že vše pokračuje dobře a že je zatím klidnější než jsem předpokládal. Vůbec jistě neví, jak jsem unavený a že se moje porodní úvahy neustále prolínají s představami o mém vlastním nemocném dítěti doma. Naopak. Já jí musím dát pocit, že tu jsem jenom pro ni.

¨Tak vidíte, maminko, všechno běží jak na drátku, malému nic nechybí a vy to zvládáte dokonale. Jsem velmi spokojen!¨, dodávám jí trochu odvahy.

¨Jsem ráda, aspoň že tak. Ale já musím stále jen myslet na manžela. Tolik se na to naše malé těšil!¨ Tuto bolest jí nemohu odebrat, soucitně jí stírám z čela pot a pohladím po vlasech. Přitom cítím jak jsem bezmocný...

Mezitím už je půl čtvrté, když se probouzím z krátkého spánku. Z okna vidím město, ponořené v ranní mlze. TAM NĚKDE JE MOJE MALÁ NEMOCNÁ a já jí teď nemohu nijak pomoci! Nikdo mi nezavolal jak se jí vede a já taky nemohu dosáhnout spojení. K vzteku! Něco mi zase svírá srdce... Ale teď mám na starosti někoho jiného, kdo mě potřebuje! Jsou to dva životy, z toho jeden ještě nenarozený a ty vyžadují, abych myslel jenom na ně.

¨Špatné ozvy, přijďte rychle!¨, přeruší asistentka moje úvahy. Hrozící nebezpečí pro plod odvracím injekcí a kyslíkem Na spaní ani pomyšlení. A sál teď už nesmím opustit. Musím tu vydržet až do konce. Za další hodinu stahy slábnou, po infuzi oxytocinu se nelepší, ozvy plodu se chvilkami zpomalují. Rodička je už skoro hodinu ve druhé době porodní, tlačením úplně vysílená, zato ale s hlavičkou plodu na půl cesty už hluboce vstouplou do pánve. Rozhoduji se tedy k tomu, s čím jsem od počátku podvědomě počítal.

Dýchá přes kyslíkovou masku, úzkostlivě mě sleduje. Kývnu na asistentku aniž bych promluvil. Rozumí i tak, neboť ví, že nechci vyslovit nahlas slovo, ženami tak obávané: KLEŠTĚ!
Navyklými hmaty pracuji neukvapeně. Pod kontrolou jedné ruky zavádím opatrně první kleštinu tak, aby seděla na hlavičce pevně a při tahu nesjela. Stejně tak i druhou kleštinu. Nesmím svým počínáním poranit ani matku ani dítě. Pak obě kleštiny pevně sevřu, tím je spojím a provedu pokusný tah.Vše se mi daří. Pokračuji citlivě v tahu a současně povzbuzuji s asistentkou vyčerpanou rodičku, aby přispěla ku zdárnému ukončení zbytkem vlastní síly. Po nástřihu hráze kleště snímám a dokončuji porod bez nich. A právě v tomto okamžiku se sál zabarvuje vycházejícím sluncem do růžova!

Máte hezkého chlapečka, můžete se radovat, maminko!“, zvolám nadšeně a ukazuji ho rodičce. Hlavu má skloněnou k rameni, obličej zalitý potem, oči plny slz. Šťastně se usmívá, ale nějak nepřítomně... Jsem přesvědčen, že právě teď je ona spolu s ním i když nepřítomným. Oni sami dva, kteří se v posledních dnech společného života tolik těšili na svoje dítě.

Červnové slunce mezitím už září naplno. Prožíváme asi společně i když rozdílně něco, co se nedá přesně definovat, vyslovit nebo vůbec nějak popsat. Porozumí tomu jen ten, kdo takovou směs radosti, štěstí a hlubokého zármutku aspoň jednou zažil.

Jen nerad se vracím do neúprosné skutečnosti. Služba mi potrvá ještě asi dvě hodiny. Přeji si toužebně, abych už měl klid a mohl se, než mi skončí, aspoň trochu prospat. Vždyť za mě nikdo tu práci, co mě ještě čeká v ambulanci, neudělá...

Usínám a říkám si: mám sice jedny úspěšné kleště za sebou. Ale ty druhé –ty v mém nitru- mě stále ještě svírají. Snad už je mému nemocnému dítěti lépe?
Tipů: 13
» 23.06.12
» komentářů: 3
» čteno: 1084(20)
» posláno: 0


» 25.06.2012 - 12:33
Původní podání nevyznělo tak pozitivně pro ošetřujícího doktora a proto toto zpracování? Nevhodné slova pro Tvůj styl - "šíleně". Jinak dobý jako předtím, kdy mne jeho nesoustředěnost zvedala ze židle. Tady ne. Tak jestli ono se vlastně nedá věc podat vždy jak bych chtěl aby byla. Ahoj
» 02.07.2012 - 11:13
příběh jsem četla od začátku do konce jedním dechem,popřít své "domácí" starosti a být profesionál se vším všudy..to není jednoduché a máš můj obdiv,díky za zážitek..ST
» 09.02.2016 - 20:09
Četlo se dobře i podruhé.
ST

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Květka Š. [1]
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.