pozdně...

těžko popsatelná
vymykající se definicím
dýchala zhluboka
a trochu rychle
jako by se nedala
zpomalit časem
ale měla jen
výdechy a nádechy
v hrách světel a stínů
na jejím zlatistém těle
o které žhavé slunce
tříštilo své paprsky…

vzduch kolem ní
se chvěl náklonností
a když promluvila
měla vyšší příjemný hlas
z nějž zazníval zvláštní
muzikální tón
co jsem nikdy neslyšel
a také smutek
tak silný
že by rozlomil kámen
kůži pod pláštěm z listí
měla skvrnitou
jako v barvách srny
oči tyrkysově plavé
a vlasy podzimních odstínů
propletené révou
větvičkami
a suchými kvítky…

pobaveně mne pozorovala
a pak zažonglovala slovy
kdo jsi
máš nějaké jméno?

jen když je potřebuji…

podívej
vychází měsíc
přízračně bledý
a z trojúhelníkových smrků
se vrhají na zem stíny
jak řada ostrých zubů
co kdyby takové měli beránci?

pak by se nepochybně
vlci chovali obezřetněji…

dotkl jsem se jí
chladem severu
ucítil jak je plná
zapomenutých vůní
z jejího pohledu vycházela
soustředěná síla
co se neohlíží
na nic
ale já stál nehnutě
a poslední
co mi prolétlo hlavou
že tak je cítit svět…