lovec zatmění...

na svých kotvištích
se jemně houpaly lodě
a jímavě mířily na svých obězích
střídavě na sever a potom na jih
tak jsem si zdříml
na tom působícím pobřeží
a nechal spánek
aby rozmělnil
svou nezištnou prací
zbytky
prožitých dnů
do neškodných snů...

pak jsem se probudil
rozdvojen nocí
smetl z čela písky
jako nějakou fasádu
za níž se skrývá
obnažené zdivo smyslů...

tak dobře jej znám
ale jakoby mi byl
takřka zlomyslně odpírán
vyjímečný svou intenzitou
avšak ne výskytem
asi jako prachoví zajíčci
které klidně můžete najít pod postelí...

pohnul jsem zamyšleně věží
o dvě pole
na šachovnici majáku La Perdrix
když mne cosi přinutilo
otočit se k obzoru
a spatřit dívku...

jakoby vystoupila z moře
zrudlého orosením
oblečená v siluetách mola
jen do ohnivých prstenců
závoje
který překrýval Slunce
odstíny červené
a když hladce poznamenala
to máte dobře rozehrané
já zahlédl třpyt
vzácného zeleného záblesku
na vrcholku jejích očí...

ucítil jsem
jak se emoce trhají a vřou
pod tím intenzivním světlem
z rodících se horkých myšlenek
kterým dodávají energii
zahřívají jasnou mlhovinu
a zaoblují se
mezihvězdnou hmotou...

v tu chvíli jsem pochopil
že pokud se prováží
v přátelském prostředí
s tvými tvornými oblastmi
má Lutétie
tak se nikdy nerozplynou
jako kosmické hrudky másla
na horké pánvi...