Rande s Múzou

Tři čtvrtě na šest. Ještě jsem měla půl hodiny čas. Vyhoupla jsem se na špičky a vzala krabici s laky na nehty. Mám jich celkem dost. Ale stejně vždycky sáhnu po červeném a ani ten den jsem neudělala výjimku. Opatrně jsem si nehet po nehtu přetřela lakem s názvem femme fatale a občas se zavztekala nad tím, že mám barvu i tam, kde by být neměla. Půl hodina mi tedy utekla rychleji, než jsem čekala a ticho v domě prořízl zvuk zvonku.

"Ahoj, jsem tu na inzerát" pozdravila černá shrbená postava. V hlase nebylo vůbec poznat, zda má z našeho setkání radost, či nikoliv.
"Ráda Tě poznávám," odpovídám nadšeně a společně s podáním ruky jí říkám své jméno.
"Můžeme jít?" Při těchto slovech mě shlédla od hlavy k patě. Trošku jsem zčervenala. Možná jsem se neměla tolik fintit, přeci jen je to schůzka s Múzou, ne s princem na bílém koni. Kývnu jí na odpověď, beru do ruky kabelku a jdu za ní.

Venku foukal trochu vítr. Nemám to ráda, vždycky mi to totiž zacuchá vlasy tak, že mám kolem obličeje nesmyslné kudrliny. A vypadám fakt blbě. A taky mi z větru slzí oči a maže mi to řasenku. Sakra… pomyslím si. Jsem asi nervózní. Před ní. Je to naše první schůzka. Třeba to vůbec nevyjde. Na co se bude asi ptát? A je docela chladná. Vlastně jsem si ji vůbec takhle nepředstavovala. Ale třeba je to dobře.

Dorazily jsme na místo. Byla to malá kavárna. Taková ta se starými plakáty, gramofonem v rohu a číšníkem, který místo lístků píše básničky. "Černý kafe." Řekla Múza chladně. "Poprosím dvakrát." Usmála jsem se na číšníka. Vyklepla jsem cigaretu z balíčku a zapálila si ji. Slastně jsem vyfoukla obláček dýmu. Vůbec netuším, čím mám začít. Co mám říct… začínám trošku panikařit - honilo se mi hlavou.
Přišoupla jsem si k sobě kafe, které mi právě přinesl číšník a nenápadně si o něj zahřívala ruce.
"Proč jsi tady?" Její hlas zaskřípal.
"Potřebuju Múzu. Někdy se cítím strašně sama a vím, že ona jediná by mi dokázala pomoct. Tedy jako Ty jediná… Rozumíš…" Sakra, melu hlouposti.
"Proč myslíš, že Ti pomůže v samotě zrovna Múza?"
"Tak nějak to cítím. Cítím, že by mi mohla pomoct zbavit se smutků…" to jsem si nemohla doma nějak nacvičit, co jí budu říkat? Cítím, jak mi do tváří stoupá červená barva. Za chvílí bude můj obličej identický s mými nehty.
U malého stolku s dvěma černými kávami zavládlo zase ticho. Usrkla jsem a ústa se mi zkřivila. Hořký, hořký, hořký… Znělo mi hlavou. Ale bylo mi trapné si tam nasypat cukr.
"Múzo, můžu se Tě na něco zeptat?" Odpovědí mi bylo jakési zamručení. Brala jsem to jako ano.
"Jaktože jsi odpověděla na ten inzerát? To se o nikoho nestaráš? A jsi jediná Múza, nebo je jich víc? A to všechny Múzy vypadají jako Ty? A máš jméno? Mají všechny Múzy jméno?" Slyšela jsem, jak ze mě padají otázky. Nešlo to zastavit, byla jsem tak zvědavá!
"Nejsem jediná Múza," odpověděla. "Vidím, že ses pustila do něčeho, o čem vůbec nic nevíš. Nelíbí se mi to. Nebudu dělat Múzu někomu, kdo se na to vůbec nehodí. Jsi neznalá, vystrašená, přetváříš se… Nezlob se na mě, ale tohle prostě neklapne." řekla to s naprosto ledovým hlasem. Zvedla se, položila na stůl padesátikorunu a odkráčela pryč. Seděla jsem tam s pusou dokořán. Jakmile mi Múza zmizela z dohledu, spustily se mi po tváři slzy. Byly velké a hřály. A bylo jich víc a víc. Jedna po jedné dopadaly na ubrus a kavárnou se rozléhaly mé vzlyky. V tu chvíli jsem cítila naprostou bezmoc. Prázdno. Nedovedla jsem si představit, co bude dál. Chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Byla jsem naprosto utopená v beznaději. Celé mé tělo se třáslo a slzy nekonečně tekly a tekly…
Nevím, jak dlouho jsem tak takhle vydržela sedět. A vlastně si ani moc nepamatuju, jak jsem se ocitla doma.

Probudil mě zpěv ptáků. Zvedla jsem se z postele a všimla si, že mám na sobě šaty z předchozího večera. Po pokoji byl cítit kouř smíchaný s alkoholem. Vrávoravým krokem jsem došla k zrcadlu. Měla jsem kolem obličeje nesmyslné kudrliny a rozmazanou řasenku.
Při čištění zubů se mi hlavou promítaly obrázky z předchozího večera. Projela mnou zase vlna beznaděje. Chtělo se mi brečet, ale slzy jsem zamrkala zpátky a dál přemýšlela, co se včera dělo. Když jsem vracela kartáček zpátky do hrníčku, vzpomněla jsem si na ruku, která mi přisouvala maličkou skleničku s průzračným nápojem. Ano! Byl to číšník, skrytý básník. Přisouval ji s úsměvem, který mě měl povzbudit. Vzpomínám si, jak nápoj škrábal v krku, ale pomalu rozpouštěl tu beznadějnou náladu.
Kavárna ten večer byla už dávno prázdná a mezi zvednutými židlemi jsem zůstala já, skrytý básník a mnoho malých prázdných skleniček. V tu chvíli mě to trklo. Běžela jsem zpátky do ložnice. Knihy z jinak prázdné půlky postele, byly poházené na zemi. A v posteli spal skrytý básník. Chtěla jsem ho hned vzbudit a rychle se rozloučit, ale nakonec jsem byla ráda, že tam je. Šla jsem do sprchy a smyla ze sebe všechny věci, na které jsem si radši už vzpomenout nechtěla.
Sáhla jsem po tričku. Miluju tu vůni čistého prádla. Nasála jsem jí a zavřela při tom oči. Ihned se mi ale před nimi mihl obrázek ze včerejšího večera. "…nezlob se na mě, ale tohle prostě neklapne." Do očí se mi začaly drát slzy. Opláchla jsem je vlažnou vodou, dooblékla se a šla zjistit, co mi ve skutečnosti leží v posteli za člověka.
Skrytý básník už byl vzhůru a smutně se na mě díval. "Dobré ráno, básníku." Usmála jsem se. "Ahoj krásko," odpověděl mi se smutným úsměvem. "Máš hlad?" mrkla jsem na něj. Přikývl.

Zjistila jsem, že v lednici mám jen sýr. A na stole pár tvrdnoucích rohlíků. No, trochu trapný. Tváře mi začaly trochu hořet. Ale pak mě napadlo něco spásného. Spojit rohlík, sýr a troubu. Když jsem tak učinila, sáhla jsem po kafi. Projel mnou zase ten pocit. Zase ty protivný slzy. Nemyslet na to. Vždyť ji ani neznám. Prostě se podívám na jiný inzerát, najdu si jinou Múzu. Přece pro ni nebudu plakat. No, říkala jsem si to dost zbytečně. Nasypané kafe v hrnku jsem totiž už zalívala slzami. Slané kafe jsem vyklepla do dřezu, vypláchla hrnek a nasypala jiné. Mezitím konvice oznámila, že má voda správnou teplotu. Zalila jsem hrníčky do tři čtvrtě a dolila mlékem. Pak mi došlo, že jsem se toho muže v mé posteli ani nezeptala, jestli chce do kávy mléko. Vlastně jsem se ho nezeptala, jestli to kafe vůbec chce.

Sedli jsme si ke stolu a popřáli si dobrou chuť. Konečně jsem si ho mohla víc prohlídnout. Byl moc hezký. Měl naprosto skvělý vlasy. Takový prstýnky mu musí každá druhá holka závidět.
"To jsme to včera s tou vodkou trošku nezvládli…" usmál se. "To teda moc ne…" odvětila jsem. "Možná bych měl.. No, víš představit se. Jsem Vítek." Chvíli bylo ticho. A básník, tedy Vítek nervózně pokukoval. Pak jsme vybuchli smíchem. "Dobrý čas na představování," smála jsem se a s vysloveným jménem jsem mu podala ruku. "Jsi ještě smutná?" zeptal se. "Víš, nebuď. Ony jsou takové. Než jsem si zvykl na chování mé Múzy, chvíli to trvalo. Víš, moc za mnou nechodila. A to jsem myslel, že s ní zaženu samotu. Ale teď jsem se domluvili, že mě bude navštěvovat aspoň jednou do měsíce, víš? A docela to funguje," při poslední větě sepnul ruku v pěst a třikrát ťukl klouby do stolu. "Třeba to tak bude i u vás." Zase měl ten povzbudivý úsměv. "No, ona nebyla moje. Sešly jsme se poprvé. Já vlastně o Múzách nic nevím. Ale poslední dobou jsem měla pocit, že mi něco chybí. Doufala jsem, že ona bude to, co mi chybí. Ale nějak to… nevyšlo." Pohladil mě po ruce. "Neboj, najdeš jinou."
Najít jinou… znělo mi hlavou, zatímco jsem ukusovala rozpečený rohlík. Nebyla jsem si jistá, zda chci vůbec hledat jinou Múzu.
"Vítku, jak vypadá Tvoje Múza?" Básník zase posmutněl. "Víš, já… Moje Múza je krásná. Je vysoká, má dlouhý světlý vlasy. Trochu jí padají do obličeje…" zasnil se. "Cože? Děláš si srandu?" "Ne, opravdu. Je krásná. Víš, každá Múza vypadá jinak. Je to jako u lidí."
Dojedla jsem rohlík a dosrkla poslední zbytek stydnoucího kafe. "A jak se Tvoje Múza jmenuje?"
"Princezno, víš… Něco Ti musím říct. Múzy jsou tajemné postavy. Jsou tu pro nás, ale zároveň jsou k nám lhostejný. Usmívaj se, ale zároveň se na tebe mračí, víš. Šeptaj do ucha básně, vedou ruku se štětcem, nebo ti zpívaj tiše melodii o lásce. Nebo naopak chtěj ony samy, abys jim šeptala do ucha, radila při malování nebo jim zazpívala. Jsou tajemné. Rády se ptají. Ale Ty, krásko, Ty se jich nesmíš na nic ptát. Nesmíš před nimi ukázat svou nevědomost, víš. Nesmíš před nimi ukázat svůj strach, svou nejistotu. Ale jen když na to nemaj náladu, víš. Je to složitý. A každá Múza je taky trochu jiná. Musíš ji poznat, musíš být opatrná a postupně zjišťovat, co si k ní můžeš dovolit a co ne, víš." dopil kafe a utřel si ústa do rukávu. "Aha. Takže jsem to udělala celý špatně." "Aspoň jsi, princezničko, získala novou zkušenost, víš. Slibuju Ti, že se jednoho dne objeví TA Múza. Ta TVOJE Múza. Věř mi." usmíval se. "Děkuju, jsi moc hodnej." "No víš, ale asi bych neměl… Ale nějak jsem si pro Tebe získal slabost, nebo jak to říct." Vítek zase posmutněl. "Proč bys jako neměl?" Zazubila jsem se na něj a v hlase jsem předstírala výhružný tón. "Mám totiž přítelkyni. A ona je na mě strašně hodná. A …" "Pšt… Mně se včera nepovedlo rande s Múzou, přišla jsem domů a celý jsem to zaspala. A co jsi dělal Ty?" "Po zavíračce jsem zvedl všechny židle, vypil jednoho uspávacího panáčka a šel zaspat ten nudnej pracovní den." A najednou jsem byla v kuchyni zase sama.