Takový to uvědomění

» autorka: Veselý smutek
Ta černá shrbená postava ke mně minulý týden přišla na návštěvu. Nevěřila jsem svým očím. Přišla a požádala mě o černý kafe. Asi ji zachutnalo, zdržela se tady docela dlouho. Vyprávěla mi. Potichu, aby to nikdo jiný neslyšel. Vyprávěla mi o Tobě.

Vrátí se pro Tebe. Vrátí.
Teď se jen na deset let ztratí,
Ale pak přijde tou ulicí,
Se slíbenou kyticí
A požádá Tě o ruku.

Šeptala to svým nakřáplým hlasem a mezi větami dělala pauzu, aby se napila. Z pod černé kapuce na mě vykoukly její oči. Nikdy jsem je pořádně nezahlídla. Teď měly nádech něčeho hodně zvláštního. Možná až perverzního.

Deset let, skoro na den přesně,
Stojí tu, až podezřele těsně
Slíbenou kytici v rukách má:
"Buď navždy moje, ručka Tvá!"
A podivně se usmívá.

Černá postava se zakuckala. Hodiny už dávno odbily půlnoc. Pískání konvice naznačovalo, že je čas si zalít další kafe. Vytáhla jsem z krabičky cigaretu. Múza si ubalila vlastní. Připálila jsem jí a čekala jsem, co mi dál řekne. Jenže mlčela. Bála jsem se na ní promluvit. Možná to znáš sám. Oni se někdy leknou a utečou. Ta moje Múza se ale spíš urazí. Nesnáší, když ji kecám do vyprávění. Seděli jsme asi půl hodiny bez jediného slova. Ticho prorážela jen srkající ústa plná kafe. Všimla jsem si, že v jejím hrníčku se na kafi dělají malá kolečka. Kapka. Kolečko. Kapka. Kolečko. "Ty pláčeš?" Zašeptala jsem. Odsunula hrníček.

"Nevrátí se. Lhala jsem."
"Ale to já přeci vím, jsi Múza, často lžeš."
"Nechci Ti ubližovat."
"Nepřijde mi, že by Ti na mě nějak záleželo."
"Záleží mi na Tobě víc, než si myslíš."

Třesoucími prsty si ubalila další cigaretu. Vyfoukla obláček dýmu.

"Zajímalo by mě, proč se nevrátí."
"Ten důvod se Ti bojím říct."
"Nevěřím, že by ses Ty něčeho bála."
"Ještě toho o mně mnoho nevíš."
"To máš pravdu."
"Nečekej na něj."
"Proč?"

Jako by mou otázku vůbec neslyšela. Začínala jsem být netrpělivá.

"Stejně budeš stát u toho okna a budeš tam dělat ta nechutná zamlžená kolečka. Celý ten příběh skončí špatně."

Dopila poslední zbytek v hrníčku. Vstala.
"Dávej na sebe pozor."
Jen co otevřela dveře, zmizela mi z očí.

Tu noc jsem přemýšlela na tím, co mi má Múza řekla.
Vrátí se. Kytice. Obavy. Lež. Kytice. Svatba. Okno. Zálež mi na Tobě. On. Lež. Lež. Uvadlá kytice. Dlouhý spánek.

Další den jsem jí vyhlížela. Ale bylo jasné, že se neobjeví. Chodí ke mně jak se jí zachce a spíš je to míň, než víc. O týden později jsem měla velký nutkání ji vyhlížet u autobusu. Ledabyle jsem si sepnula vlasy a rozeběhla jsem se na zastávku. Když přijel autobus, nevystoupila černá shrbená postava, ale Ty.

Deset let, skoro na den přesně,
Stojí tu, až podezřele těsně…

Pospíchal jsi pryč, ale nechal jsi mi alespoň malou bílou kartičku s Tvým jménem a číslem. A nezapomněl si mi připomenout svůj slib, který si mi dal před deseti lety. Očekávej mě, přijdu s kyticí. V tu chvíli jsem si vzpomněla na slova mé Múzy. Proč bych měla čekat, vždyť je to deset let a ten slib mi připomněl jen proto, aby mi ukázal, jak si to všechno pěkně pamatuje, pomyslela jsem si a setřela z okna zamlžené kolečko.
Před brankou zastavilo auto. Zatajil se mi dech. Z pootevřeného okénka vykoukla bílá ručka s dopisem. Pošťačka. Vyběhla jsem ven, popřála hezkej den a vytrhla jí obálku z ruky. Byla od Múzy. Uvnitř byl pečlivě namalován obrázek. Já a Ty. U autobusu. To, že ví co se dělo, děje a co se dít začne, mě nepřekvapuje. Je to Múza a ač neznám všechny její schopnosti, věřím, že nahlížení do budoucnosti mezi ně nepochybně patří. Za ten obrázek jsem byla opravdu ráda. Neprohlídla jsem si Tě tak, jak jsem chtěla a za těch deset let se přeci jen člověk změní. Vypadáš moc hezky. A mně Múza taky nakreslila pěkně, jen je škoda těch neupravenejch vlasů. Nevadí. Nahlídla jsem do obálky, zda k obrázku není nějaký dopis. Byl tam ale jen další obrázek. Já a Ty. U autobusu. Před deseti lety. Stojíš u mě těsněji, dvaadvacetiletý mladík s širokým úsměvem. A já… já?! Dvanáctiletá dívenka, cumlající si pramínek vlasů!

"Takový to uvědomění. Deset let."
"Ahoj Múzo."
"Takový to uvědomění, že už nekouká tak mile."
"Nech toho."
"Takový to uvědomění, že čekat na něj, nemá cenu."
"Jo, měla si pravdu. Spokojená?! Dost na tom, že je mi bídně."
"Takový to uvědomění, že za rohem slibuje kytici jiné dvanáctileté dívence."
"Chce se mi zvracet."
"Takový to uvědomění, že si tenkrát měla štěstí."
"Já vím…"
"Takový to uvědomění…"
"Děkuji Ti."
A potom mě objala.

Dneska ráno mi od ní přišel dopis. Cítila jsem z něj odměřenost, jako vždycky. Stroze mi vysvětlila, že chtěla kdysi napsat román. O dvanáctileté dívence… a o Tobě. Tys ji ale z románu utekl. Nemohla Tě vrátit zpět. Naštěstí se nedostala k žádnejm perverzním pasážím. Stihla Tě popsat jen jako uhrančivého mladíka s širokým úsměvem a nepochopitelnou touhou slibovat dvanáctiletým dívenkám sňatek. Omluvila se.
Ulevilo se mi. Za všechny mladé dívenky v okolí.
Tipů: 11
» 06.06.12
» komentářů: 7
» čteno: 625(11)
» posláno: 0


» 06.06.2012 - 09:22
Hazentla
tohle je paráda :)
» 06.06.2012 - 17:51
...za formu**
» 06.06.2012 - 18:55
tak to je vážně dobrý!!
» 06.06.2012 - 20:41
Bomba!!!***
» 07.06.2012 - 11:08
Díky velké všem! :)
» 12.06.2012 - 19:16
Moc moc pěkný.
» 14.06.2012 - 13:06
tohle mě fakt moc baví !! .-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Čekání na Múzu | Následující: Asociace

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.