Společenstvo noci (18)

Společenstvo noci (18)
„Jdeš pozdě!“
Slova zněla jako výkřik, i když muž v dlouhém černém plášti je vyslovil tiše.
Všichni, kteří seděli u dlouhého, z poloviny prázdného stolu, se přikrčili, ale žena, jíž byla slova určena, mu s chladným klidem hleděla do očí.
Její stříbřité oči se setkaly s jeho chladně modrýma.
„Omlouvám se.“
Její hlas rozhodně nezněl omluvně, ale muž tomu dále nevěnoval pozornost. Počkal, až se žena posadí a teprve potom se sám posadil do čela stolu.
„Máš nějaké zprávy, Margaret?“ oslovil ji chladně.
„Jsou ve městě Coltern v místě nazývaném Bontvill.“
„Výborně. Tentokrát to nesmíme zkazit! Tohle je jedinečná příležitost a kdo jiný by k nim pronikl lépe, než jejich vrstevník, že?“ zasmál se chladně. „Zítra ráno vyrazíš na cestu a s sebou vezmeš Odette a Marnacka.“
„Vždyť tvoji dceru znají,“ namítla žena.
„Byli malí, už si na ni nebudou pamatovat!“ mávl bezstarostně rukou.
„A proč mého syna?“ odvážila se zeptat malá žena. Hlas se jí strachy třásl.
„Protože kdyby selhala má dcera, zkusí svoji šanci on,“ odsekl muž a zpražil opovážlivkyni pohledem. Ta se přikrčila na židli.
„Ale je to nebezpečné, pane a…“
„Já tam posílám svou dceru, tak snad nebude tobě proti mysli, poslat svého syna splnit důležitý úkol, který je klíčem k dokončení našeho poslání!“
„Má..máte pravdu pane,“ pípla nešťastně žena.
„To vím i bez tebe,“ ušklíbl se chladně. „Teď k důležitějším věcem. Víte něco o fluordech?“
Margaret sáhla do kapsy a se spokojeným úsměvem mu podala kožený váček.
„Výborně,“ řekl pochvalně a na jeho rtech se objevil zlý úsměv.“Máme pět fluordů z osmi.“
Vyndal z váčku kovový přívěšek zavěšený na černé šňůrce a s téměř posvátnou úctou ho nastavil tak, aby se od něj odráželo světlo.
„Nebyl problém ho získat. Ten hlupák si byl jistý, že o něm nikdo neví.“
Všichni se na účet zmíněného muže zasmáli.
„Teď musíme najít ještě tři. Má někdo nějakou stopu?“
„Ne.“
Váhavý šepot byl stěží slyšitelný.
„Tak se pusťte do pátrání!“
Všichni se zvedli a odešli.

„Zbal si nějaké věci, o půlnoci vyrážíme i s Jackem do Colternu.“
„Tys to vážně dokázala, Margaret! Zjistíme, proč moje máma umřela!“ objala dívka radostně starší ženu.
„Ano,“ usmála se Margaret a pohladila Odette po rusých vlasech.
Odette byla vysoká, rusé vlasy jí padaly na ramena, oči měla černou a pleť jako padlý sníh.
„Pomstím se vrahům mojí mámy!“ vyhrkla dívka odhodlaně a stiskla přívěšek, který se jí houpal na krku.
Světlo v pokoji se odrazilo od kovového povrchu v šedavém záblesku.