Třináct

více viz http://www.libres.cz/sbirka/45-povidka/
„Ale to jsi neměl,“ řekla mu.
„Jenže vona mu tam hupla, mami. Přímo do cesty.“
„Stejně jsi to neměl, Lojzi. Miriam mi dává v létě rajčata a domluvila mi tu doktorku na ty palce.“
„Dyk jí málem převálcoval jak leghornku! Do smrti by mu v palici votloukala krápník. Mohlo mu bejt takovejch třicet a Dvořákovka měla zebru tak dvacet metrů.“
„Koupila tátovi velkou kytku na hrob, když nám umřel...“
„Moh sem jí to dát za dva tácy a bylo to jen pětikilo. Nebejt toho, že si šofér málem vyvrk nohu na brzdě, tak jí tu kytku teď vracíme. Na tej cestě si můžou děcka z Baarovky gumovat písanky.“
„Děti už dneska písanky nemaji, Lojzí. Co jí mám teď říct, až jí potkám?“
„Co bys říkala? Tebe se muj bloček netejká.“
„Nebuď hloupatej, Lojzi. K těm policajtům jsi neměl chodit.“
„Ale, mámo... „

Podíval se z okna. Před domem stála kašna se Samsonem, muselo to být na radnici.
Bylo to tam. Když se otočil, stála tam Slávka jako vždycky odpoledne v předsíni kanceláře primátora.
Sundal si čepici a usmál se na ní. Věděl, že se dívá na jeho prýmky.
„Sluší ti,“ přišla tak blízko až se ho dotýkala okrajem šatů v prsou.
„Detektiv je ve službě,“ usmál se a objal ji kolem pasu. Z pouzdra vytáhl levou rukou zbraň a položil ji Slávce na rameno. Když ženu políbil, cítil, jak přitom omládl.
„Dostanete novou kolegyni,“ řekla mu potom. „Má divný jméno.“
„Jo.“ Pistoli zase rychle schoval, protože uslyšel mužské hlasy na schodech.
„Jaký?“
„Nela,“ řekla a roztomile přitom zakoulela očima. Udělala krok od něj, když po schodech sešli dva kravaťáci s drahými mobily v rukách. „A dál něco s deratizací nebo tak...“, začala se chichotat.
Kravaťáci se po ní podívali s úsměvem a pokračovali o patro níž.
„S deratizací?“
„Jo. To příjmení,“ zalykala se dál smíchem až slzela.
„No potěš ponocnýmu trubku.“ usmál se.
„... seš prase...“ chechtala se dál.

Uslyšel dole křik. Nechal ji dál v chodbě smíchem bez sebe a seběhl hbitě po točitých schodech.
Byla tam dlouhá chodba a pootevřené tlusté polstrované dveře. Věděl co je za nimi. Než se však rozhodl, zda vstoupí, rozlétly se. Nela Neratovická jej skoro porazila.
„Co ty tu chceš, dinosaure? Jste všichni stejný,“ zavrčela na něj a odstrčila ho. Věděl, že se jí měl včera zastat. Za tu rvačku nemohla a nevyvolala ji. Zbila tři pochůzkáře, až jim tekly slzy, a přitom o ní stejně Ignác prohlásil, že je to citlivá holka. Něco na tom bylo. Nebylo zase tak těžké ji vyprovokovat. Jenom tam, kde jiné ženy brečely, ona křičela vztekem a rvala se. Jinak v citech žádná změna. Ženská jako ženská, ostatně jak vždycky tvrdil.
Sledoval jí, jak rázuje chodbou a zatíná přitom prsty do bílých neprokrvených dlaní.
Vešel do dveří.
Bylo tam děsivě zakouřeno. Ignác stál u fíkusu v tom svém ležérním postoji a přesto rovný jako svíčka a vykládal něco Nele. Ta byla chudinka nasoukaná úplně u zdi. Vemhossebou od ní stál snad deset centimetrů a oba se na sebe usmívali, jako se culí poštolky na odvážného krtečka, co se zkusil dát se s nimi do křížku. Ludva si zase listoval Světem psů. Na obálce Peklo rozeznával velkou fotografii foxteriéra a v horním rohu barevnou upoutávku „Nejchytřejší psi na světě. 469 inzerátů.“ Chvíli dumal nad tím, jestli ty inzeráty píší ti psi nebo jestli tolik lidí si o ně píše...
„Je to přesně tak, jak vypátral Alois,“ prohlásil pevně a hlasitě Gejza Škarpa. „Ty inzeráty psal ten pes.“
„Jakože Augustýn?“ podivil se Ignác.
„Přesně tak. Superinteligentní bígl. Nasadila ho sem thajská mafie.“ Komisař to pronesl s vážnou tváří.
„Si děláte ovce, ne?“
Neratovická si schovala ruce do dlaní a tiše se za nimi smála.
„Neděláme, Alois,“ pohlédl na něj tvrdě Škarpa.
„To víš, že dělá, Lojzo,“ plácnul ho Vemhossebou po rameni, „ty taky všemu věříš.“
„Pojď chytat thajskou mafii, kočko,“ mrknul na Neratovickou. Odešli z místnosti.

„Bígl je náhodou velice učenlivý pes. Je to honič. Název bígl je ze staroanglického slova begl nebo keltského beg a znamená to malý. Je malý, ale temperamentní, vyžaduje zvýšenou péči a má velmi rád pozornost. Používal se při honitbách i v britské královské rodině, chovala je královna Alžběta, Jiří Oranžský a Vilém čtvrtý.“ Ludva by recitoval dál, kdyby ho neuťal Škarpa.
„A kapitán Ludvík Neodrost ho nemá. Jak to, že ho nemáte, kapitáne?“ obořil se na něj komisař.
„Bo nemůžu mít každého, šefe. Švica ho má.“
„A? Jmenuje se Augustýn?“
„Ne.“ Nastala významná pomlka. „Žonda.“
Co je to za jméno, Žonda? Peklo ho nikdy neslyšel. Honda, leda snad. A kdo by dával psu jméno Žonda/Honda? To už radši Tonda, to je aspoň česky.
I ta pomlka byla divná. Podíval se znovu na Ludvu. Kapitán měl na baňaté hlavě oči trochu vytřeštěnější než obvykle a červenal se kolem uší. A odvracel od Pekla pohled. Že by? Že by Ludva tajil Augustýna?
Proč? Ale... Peklovi se zdálo, že to dává smysl. Nějaký policejní instinkt mu napovídal, že to tak je. Ludva od nich odcházel do Plzně. Ale, proč vlastně? A co s tím má společného Augustýn.
Kývnul na rozloučenou a rozběhl se ze dveří kanceláře. Vylétl ven do ulice. Augustýn musel být někde před ním. Kousek. Zdálo se mu, že viděl jeho levou ruku se zbraní.
Peklo zabočil za roh a sotva popadal dech.
„Augustýne, stůj!“
Opřel se o omítku domu a najednou už věděl, co se teď stane. Než se stačil otočit, očekávaná rána dopadla. Neomráčila jej však, jak by měla. Dostal ji do zaťatých svalů. Jen ho srazili na zem.

První z těch dvou chlapů, nějaký zaprášený Asiat ho nadzdvihl a vtáhl ulicí do domečku začleněného v hradebním opevnění města. Augustýn šel za ním. Augustýn byl Ludva. Peklo si ho prohlížel skrz přivřená oční víčka.
Asiat ho opřel do židle a kývl na Ludvu: „Silakan duduk!“
Ten jen zavrtěl hlavou a udělal prsty pod krkem gesto, ze kterého Peklovi přejel mráz po zádech.
„Belum,“ hlesl Asiat.
„M... Mau... ke... mana? Vif him...“ vyklepalo se z Ludvy.
Peklo zkusil znovu lehce pootevřít oči, ale Ludva na něj příliš zíral. Bylo to nebezpečné. Nestihl si ze zatemnělé místnosti za ten mžik zapamatovat kromě pár stínů víc než proužek světla, který procházel pod deskou dřevěných dveří. V jistém ohledu ten poznatek vlastně stačil. Záleželo na tom, jestli budou únosci v téhle situaci ochotni použít palných zbraní.
Asiat mu zdvihl hlavu a zřejmě si prohlížel jeho obličej. Bylo to dost nepříjemné. Peklo se soustředil, aby všechny mimické svaly nechal naprosto uvolněné, jak by tomu mělo u člověka v bezvědomí být.
„Kolam berenang, Sayang.“ řekl nakonec, když mu hlavu spustil znovu na hrudník.
„Itu gila! Berbehaya,“ ozval se ostře Ludva.
Asiat se zasmál a spustil ruce s Peklových ramen.
Důstojník Alois Peklo vystartoval proti dveřím. Slyšel, jak se oba únosci pohybovali za ním. Padl na kliku, dveře povolily a on vylétl do ostrého světla letního města. Slyšel nějaký křik v té podivné hatmatilce, ale neohlížel se a běžel dál. Strašně se bál, aby některý z nich nepoužil zbraň. Byli hrozně blízko. Pokud už někdy stříleli na pohyblivý terč, museli teď Pekla trefit naprosto snadno. Upínal zrak k rohu Kanovnické. Až se dostane tam, bude už v okolí příliš mnoho lidí, aby se o něco pokusili. Už to bylo pár metrů. Znovu se mu začínalo stmívat před očima.

Konečně tam odbočil. Jenže, Kanovnická teď vypadala nějak nově. Bylo tam hned za rohem květinářství, kde pracovala jeho máma. Zastavil se, zkusil uklidnit dech a vešel dovnitř. Tady by se dobře schoval. Věděl, kde. Nenašli by ho, byl tu skrytý sklep s vchodem pod kobercem.
„Dobrej,“ kývl na Jindřišku, byť se mu dech ještě pohyboval někde ve stratosféře. „Je tu dneska máma?“
Jindřiška, mámina dávná kolegyně vypadala zaraženě. Došlo mu proč. Máma přece dávno nežije.
„Slávky máma, myslim.“
„Neni, Lojzi. Nevěděla jsem, že tu měla být. Zase jste se se Slávkou pohádali a jdeš se usmiřovat přes tchýni?“
Usmívala se jak veverka nad právě objeveným v parku rozsypaným popcornem.
„Potřebuju... „ Teď bylo dost nemístné vybafnout na ni, že potřebuje schovat.

Dveře se otevřely s cinkáním zvonečku, zavěšeného nad jejich zárubní. Policistovi sjela ruka ke zbrani, jenže si s hrůzou si uvědomil, že mu ji vzali ti dva.
„Dobrý den,“ řekla Slávka. Vypadala mrzutě a obě děti na něj vrhaly pohledy, jako ke své možné záchraně z onoho náladového jezera.
„Dobrý den, Slávinko. Lojzík tu už na vás čeká.“ Jindřiška to hlaholila, div ne v trylku.
„Ahoj,“ řekl. Neotočila se k němu. Děti nerozhodně mlčely.
„Svaž mi dvě kytky pro děti do školy, Jindru, prosím. Něco vymysli.“
„Heleďte holky, nechcete jít s dětma dozadu? Popravdě, neska jsem tu s plackou a možná se tady něco semele.“
Teď měl pozornost všech.
„Co se semele, Lojzíku?“
„Bude se tu střílet, taťko?“
„To už neni tvuj táta, Míšo.“
Jak to, že není!
„Slávi, ať chceš nebo ne, tak jsou to i moje děti, tak toho nech. Soud si to myslí! A tři roky jsem ti byl jako taťka dost dobrej!“
„Nejsou tvý. Ani jedno. Drž se radši tý bouchačky a poletování po městě jako pitomec.“
Odezvu na její vztah k jeho práci překousnul a polknul.
„Dyť sama nevíš, čí jsou! Možnej biologickej pachatel je půlka města. A nikdo se o ně tak nestaral jako já, pokud vim, milá pozlacená.“
„Víš kulový. O mně i o dětech. Ale nech si to zjistit od svojí Nelinky, byla prej u speciálů, tak ti to vypátrá, šmudlo.“
„Nela? Jsi sjela schody po zádech, ne?! Ještě další babu do baráku, to už bych měl v lebce faktickej bublifuk. Všechny stejný.“
„Máme se teda schovat, Lojzi?“ Jindřiška to pípla ukrytá za největší vázou na pultě.
„Polibte mi kopyto,“ opřel se do kliky a vypadnul ven do chladného nočního vzduchu.
Tak Neratovická dělala u speciálů... Tohle měl vědět. Slávka to určitě několikrát zmiňovala a on buď neposlouchal, nebo to prostě nebral vážně.

U zdi naproti někdo stál. Až charakteristicky zakřivená postava.
„Zdravim, Bárto.“ Urovnal si uniformu a přetřel prýmky rukávem, aby na mladšího kolegu působil patřičně.
„Čau,“ usykl Bartoloměj. Díval se jako vždy někam do dlažby.
„Hele, Bárti, já už to všechno vim. Mě se to v palici vyšrotovalo a rozumim tomu.“ Najednou se mu to chtělo všechno vypovědět. I Bárta by to měl znát. O tom není pochyb. Co kdyby se s ním, Peklem, něco stalo? Policie musí postupovat jednotně, jako celistvý informační aparát.
„Jo?“ řekl Bárta. „Mně po tom výslechu Kocky taky leccos docvaklo.“
„No, jo. Kocka nám to rozlousk. Já to, hele, vidim takle: Milena zpracuje Jeřábka, aby nahlásil, že Kocka zmizel a společně narafičí důkazy, že se mu něco jako stalo. Kocka mezitim, jak nám řek měsíc balí kočky na Bali, dává si kávu na Jávě a vůbec si užívá srandu na strandách tej Indonézie, aniž by tušil, že tady doma je skorem tuhoš. Jeřábek to dělá, že ho Milena vodí za čumec – no podivej, nebyl by první, jo – a Milena má ňáký plány, jak to celý hodit na Ignáce, aby ho poslali šupem ze služby a von jí nemoh dál votírat za zádama uniformu o cizí sukně. Doma by si ho pěkně zmákla, to si myslim já, možná by mu i našla nějaký plyšový místo v těch Mastnejch, o to jí šlo, dle mýho.“
„Možná ne,“ skočil mu do řeči Brůha. „Možná to byla od ní jen pomsta.“
„To je fuk. V každým případě, já myslim, že ty tři jsou v tom mimo. Ignáce nevoddělali, jen nám přidělali práci a nahodili udičku do hajzlíku. Bysme tam ulovili víš co...“
„Polovinu věcí nemáš ověřenou,“ instruoval ho služebně o dost mladší kolega.
„Intuice, mladej. A řeknu ti víc: V tom opravdovým případu jede Neratovická. Byla u speciálů. Teď jsem si na to vzpomněl, že to říkala Slávka. Kůli ní sem přijeli ty žluťáci a jdou po nás, páč si myslí, že v tom jedem taky.“
„V čem?“
„Nevim. Ale Nela je v něčem namočená až po uši a kůli ní je Ignác... to... A Kulička to ví taky. Jen nám to neřekne.“
„Neříkej mu tak.“
„Pch...“
Někdo Peklovi zaklepal na rameno. Jestli to bude Gejza...
Otočil se... a cítil pád. V něm otevřel oči a probudil se.


- - -


Byl u sebe doma. Byla sobota. Mohlo být tak šest ráno. Jenže, někdo mu doopravdy klepal na rameno, aby ho vzbudil. Někdo mu běžel po bytě. A s nikým už skoro rok nebydlel.
Vstal a ze skříně si rychle navlékl kalhoty, kde už měl na opasku připravenou zbraň. Než si navlékl košili, uvědomil si ten průvan. Terasa musela být dokořán. Zbraň na opasku nechal v pouzdře a vytáhl si jinou z pod matrace postele. Byla to jeho stará čezeta, se kterou nastřílel v osmdesátém roce rekord v Litvínovicích. Pomalu se vydal bytem, který znal i po slepu s vědomím, že tentokrát ho nikdo za rohem nesrazí dřív, než v sobě někdo takový bude mít průhled až na Hlubokou.
V bytě nikdo nebyl. Kromě terasy.
Na terase stála smrtka.
Nebo spíš maškara. Držela motorovou kosu z jeho kůlny, byla oblečená do nějakého středověkého kostýmu mnicha s kápí, takže jí nebylo vidět do obličeje a měla motorkářské rukavice i boty.
Pokynula mu ukazováčkem pojď za mnou a odkráčela za roh, hloub do prostoru terasy. Peklo si protřel oči, jestli vlastně ještě nespí.
„V Bohnicích maj neska den votevřených dveří?“ křiknul. Bez odezvy.
Vydal se pomalu s prstem na spoušti za ní.
Stála u zábradlí v rohu a měla tam lano a skoby.
„Štěnice. Musíme zůstat tady,“ řekla Nela pod kápí, „máš byt prošpikovanej kamerama a odposlechem.“
Tipů: 8
» 03.06.12
» komentářů: 3
» čteno: 963(29)
» posláno: 0
Ze sbírky: Povídka


» 03.06.2012 - 23:04
Hazentla
odvážný krteček rulezzzzzzzzzzzzz :-)))))
» 05.06.2012 - 19:49
Dost dobrý. Taky to mám v hlavě trošičku přeházený.T
» 06.06.2012 - 15:05
Měl bys to vydat v papírové podobě :) budu to číst dokola; víckrát než Kosińskeho :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Je podzim | Následující: Exkurze u smutného boha

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.