Navždy

Na odhaleném hrudníku
se jí skvěla nádherná brož,
která zosobňovala její krásu,
krásu dívky, která sňala závoj,
jenž zahaloval její ladné křivky,
tak jak ji vyšší mocnosti stvořily.

Měla opálenou kůži,
oči jako dvě pohádkové studny,
do kterých se dívat
bylo zakázané, neboť
se člověku z toho zatočila hlava,
rty svůdné jako zralé višně,
nahořklé touhou po objetí,
a zuby bílé jako neposkvrněná mračna,
prozařující vysněný den snoubenců.

Byla opravdu skvostná,
ta královna, jejíž tvář
byla obrazem Picasa,
nohy dvěma pevnými stožáry
a ňadra oblinami,
z kterých jednou bude sát
malé dítě mateřské mléko.

I ona bude jednou matkou,
dá život novému člověku,
kterého vychová s láskou,
s mužem, kterého bude milovat,
on ji bude ochraňovat,
dá své královně vše,
ale vlastní srdce především.

Někdy je nutné pro lásku obětovat,
ač obětí jsou většinou ti dva,
kteří již nechtějí žít odděleně,
ale spolu – ve svazku,
který nerozdělí ani
ta největší životní rána…

…a tou je smrt toho druhého…


Navždy je slovo,
které postihuje celý vesmír.