* Škytavka nadosmrti ?*

Hippokrates: Lékař má jen jeden úkol: léčit. Když se mu to daří, je bezvýznamné jakým způsobem toho docílí.
» autor: Tomáš
Za tři týdny po operaci slepého střeva ji propustili a nestačil jsem se divit, když už za dva dny nato byla moje mladá pacientka Marie i s oběma rodiči a s manželem v mé ordinaci. Podávám všem ruku a naznačuji, aby si sedli. Marie chce potlačit škytnutí, což se jí ale nedaří. Nevšímám si toho a jsem zvědav kdo a s čím začne. Vtom škytne znovu! Asi se nějak přejedla?

Tu se odhodlá otec, aby mi vysvětlil proč jich tolik dnes přišlo: „Marie trvale škytá od okamžiku, kdy se probudila z narkózy. Proto jsme přišli. Můžete si představit jak je za ty tři týdny vyčerpaná, nešťastná a my s ní ?“ Selhává mu hlas.

Přidává se i matka a přitom vzlyká: „Vyšetřili ji primář internista, neurolog i psychiatr. Tabletky, kapky, injekce, infuze, hypnóza. Nic nepomohlo. Neví si s tím rady. Profesor, co ji operoval, jí řekl aby se s tím smířila, stejně jako prý i jeden papež, který si na to taky musel zvyknout, doživotně!“

Do třetice i manžel s přiškrceným hlasem: „Představte si nás dva, když jsme spolu. To není k vydržení. K čemu to povede!?“ Tuším co tím myslí... Marie přitom neustále v krátkých přestávkách škytá.

Škytavka je směšné slovo. Škytavka nadosmrti jsou dvě slova, ale pro Marii tragicky závažná. Stejně jako když se řekne: věčná noc. Tato mladá a jinak zdravá žena má být doživotně odsouzena k něčemu, co nezavinila ani ona, ani nikdo jiný? Vidím, že je na konci svých si a že si je vědoma toho, že ji až do konce života očekává naprostá společenská izolace. Asi dojde i k rozvodu, poněvadž bude manželovi nejen směšná, ale časem nesnesitelná.

Je mi jí líto. Ale co mohu dělat? Nejsem přece „deus ex machina!?¨“ Oproti všem těm vědecko-odborným koryfeům jsem jen gynekolog, který není vůbec oprávněn léčit takové vzácné poruchy zažívacího traktu. V přítomnosti této celé nešťastné rodiny se cítím jako šachista v patové situaci: nejsem mat, ale nemohu se nikam pohnout, ačkoliv jsem na tahu. Vůbec nikam!

Zřejmě ode mne očekávají aspoň jiskřičku naděje. Ale co jim mám říct, když to sám nevím!? Z této situace není žádné východisko. S tím se asi budeme opravdu muset smířit. Všech nás pět. Jsme na tom stejně jako ten papež. Pius XII. Ano. Ke sklonku života trpěl škytavkou, se kterou se ( z vůle boží ? ) musel smířit i on až do blízké smrti, když mu nikdo nemohl pomoci. Ale je naprosto nemyslitelné, že by tato dvacetiletá až o konce života....?

Nechci jim brát poslední naději, kterou ve mně vidí. A to mě vyčerpává a neuspokojuje. „Je mi opravdu líto, Marie. Momentálně mě nic mi nenapadá. Budu o tom přemýšlet, ale k tomu potřebuji čas a vaši trpělivost. Dnes ode mne nic neočekávejte, prosím. Ozvu se vám, když něco vymyslím.“ Vyčítám si, že jsem jim slíbil něco, k čemu nejsem vůbec kompetentní. Jak jen se dostanu z téhle oprátky, co jsem si sám nasadil na krk?

Večer doma o tom znovu důkladně uvažuji. Bránice. Z neznámé příčiny se opakovaně křečovitě svírá. Nezávisle na dýchání a vůlí neovladatelné. V duchu se vidím se v mé vyšetřovně. Před skleněnou vitrinou, kde se leskne malý aparátek na akupunkturu. Na elektroakupunkturu! Na ušní elektroakupunkturu! Nějak se mi to ujasňuje...ano...vynález posledních let, jehož elektrických impulzů jsem už několikrát použil se střídavým úspěchem u neztišitelného těhotenského zvracení. Že by to fungovalo i teď?

Škytavka a zvracení. Obojí má tak nějak společného jmenovatele. Mám se o to pokusit? A třeba s trochou sugesce nebo i hypnózy k tomu? Jen abych se neblamoval...

Pozval jsem je tedy, aby přišli. „Nebojte se, Marie Není to ani riskantní ani bolestivé. Podívejte se dobře na tenhle přístroj, Marie. Vemte si jej do ruky. Léčím s ním úspěšně těhotné, které nezadržitelně zvrací. Tenhle stříbrný elektrodový hrot už tolika z nich pomohl. Trvale! Tak jako pomůže i vám. O tom jsem přesvědčen!¨“ Upřeně se na mě dívá a hladí přitom skřínku přístroje. Vnímám, že intervaly mezi škytáním se prodlužují. Kladu jí elektrodu až těsně před oči a vidím jak se zprvu soustředěné osy jejích zorniček rozcházejí:

„Marie, právě teď vidíte ten stříbrný hrot dvojitě?“ „Ano!“ odpoví mi krátce a vzrušeně.Na to jsem právě čekal a teď to musí jít ráz naráz.

„Sevřete prosím v levé dlani tuto druhou elektrodu a nastavte mi pravé ouško.“ Pečlivě se v něm orientuji a hledám příslušný brániční bod. Zapnu přístroj. Marie právě ještě jednou škytne a já si přeji, aby to už bylo naposled! Přitisknu špičatý hrot první elektrody na odhadnuté místo. Stisknu klapku a tím uzavřu elektrický okruh. Pro jistotu to dvakrát opakuji.

Čekám, co Marie: NIC. Za chvíli: ZASE NIC! Všichni se jako u vytržení zvedají ze židlí. Marie přestala škytat, právě teď. Po třech týdnech! Ano, opravdu! Marie skutečně neškytá! Radostí bez sebe se navzájem objímáme. A já se navíc přitom cítím jako vždy, když úspěšně skončím komplikovaný porod!

Marie neškytla celý den, celý týden, měsíc, celý rok! A neškytá až dodnes!

Toho večera jsem nemohl usnout. Všechny moje dosavadní pochybnosti, napjetí, vzrušení a nakonec nepředstavitelná radost z úspěchu mě nutily k filozofování:
Marie byla postižena chorobným příznakem, který se ani nedá označit jako nemoc a který se vyskytne snad jen jednou na milion zdravých. Ti jej v podstatě považují za směšný, zatímco pro postiženého je tělesně, ale především duševně nesnesitelný, poněvadž ho doživotně společensky znemožňuje, izoluje a deprimuje. Právě proto, že se tak nadmíru vzácně vyskytuje, nepovažoval dodnes zřejmě nikdo za natolik důležité, aby se jeho léčením vědecky zabýval.

Vzpomněl jsem si na osud anglického krále Jiřího VI., který trpěl koktáním. Tehdejší vědecké kapacityho sice léčily, ale nevyléčily. Až ho nakonec uzdravil jakýsi australský vědecký a lékařský neodborník.
Nu a já, jako neodborník pro neztišitelné škytání, jsem byl dnes úspěšný tím, že jsem nějak intuitivně použil zmodernizované staročínské metody. S tím rozdílem, že mým pacientem nebyl ani král ani papež. A co bych udělal, kdyby Pius XII. Žil ještě dnes? Bylo by asi mou povinností nabídnout Vatikánu své služby? Možná. Myslím si ale, že by mě -gynekologa- jeho kardinálové nejenom nebrali vážně, ale považovali asi za šarlatána.

Nechtělo se mi dále pokračovat v mé humorné spirále a rozhodl jsem se, že půjdu raději spát. Popřál jsem si dobrou noc a po dobře vykonaném díle jsem tvrdě usnul, jako každý normální a nadmíru spokojený člověk.
Tipů: 16
» 03.06.12
» komentářů: 8
» čteno: 1587(28)
» posláno: 0


» 03.06.2012 - 16:50
je vidět že UMÍŠ..ST
» 03.06.2012 - 18:04
Kdysi jsem už někde o podobném případu četl, ale nic přesnějšího si nevybavuju. Práci domů si v hlavě nosí spousta lidí a přemýšlí nad všelikými problémy, jakož i nad jejich řešením. Ale vzhledem k odpovědnosti - pokud tak činí doktor, je to vždy o poznání cennější než když doma o práci hloubá manuální dělník. A tím se dělníků nechci nijak dotknout, protože sám jsem byl "manualos" dvacet let a na tři směny. Ale byl jsem i pár let takový malý "kravaťák", takže mám jisté právo srovnávat. No, teď mě privátní záležitosti postavily zase do jiné pozice, ale jednak si nestěžuju a jednak už moc kecám. Prostě tím, že se řešení hledalo nad rámec pracovní doby, se mně ta povídka líbí.
» 06.06.2012 - 17:36
bameka: díky za zajímavý obšírný koment :-)
» 09.06.2012 - 10:19
Je krásné, jak se člověk celý život něco nového dozvídá. A to i v případě, že danou problematikou sám třeba prošel. Teď nemyslím škytavku, ale svá dvě těhotenství, která jsem si náležitě prozvracela... škoda, že jsi neměl lékařskou praxi někde poblíž... to ucho bych Ti nastavila nesmírně ráda :-)
Jinak děkuji za další nahlédnutí do mně málo známé oblasti medicíny.
» 11.06.2012 - 09:38
Další ukázka individálního přístupu, který často v praxi chybí. A názorně předvedeno, že to k něčemu bylo... Jojo, kdyby to takhle fungovalo..... :) ST**
» 14.06.2012 - 07:49
Umím logicky uvažovat - myslím. Proto dokáži opravit a improvizovat v mnoha oborech. To, že to umí doktor a i to uplatní je potěšující. Blahopřeji.
» 20.06.2012 - 22:18
Zajímavé - velmi. Jsem moc ráda, že se Ti to podařilo! ST
» 09.02.2016 - 13:06
Dobrý konec přinesla jiSTá improvizace, ale to k tomu léčení určitě patří, doktořina je celoživotní vzdělávání, učení a zkoušení něčeho nového.
Třeba dcera mé kamarádky by tu ušní aplikaci jistě taky uvítala, loni se prozvracela skoro až do pátého měsíce, ale možná to ZP nehradí, nebo to v tomto kraji není známo, prostě nebylo jí to nabídnuto.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: *IN MEMORIAM* | Následující: *Prý...*

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.