Návrat. Poslední díl Křídel dravce..?

Jsem toulavý chlap. Byl jsem na spoustě míst. Jen málokteré mne tak oslovilo a ovlivnilo moje myšlení, jako toto. Pokoušel jsem se o to, podělit se s někým o můj poled na ten kopec. Netuším, zda se mi to podařilo, ale já jsem si udělal radost. Díky
» autor: vavaoko
Vrátil jsem se. Zřícenina hradu mne vítá svými rozeklanými hradbami. Jsem rád, že jsem tady. A že nejsem sám..


Návrat

„Jsme tu“, říkám a rozhlížím se. Potom sahám po holi a ze země zdvihám kámen. Má kamarádka mlčky dělá totéž.
Už mě zná a ví, že kamení nosím na každou zříceninu. Pomalu stoupáme do prudkého svahu po cestě k vstupní bráně hradu Dívčí kámen. Opět.
Po letech jsem si udělal čas a jsem tu, abych kamarádce ukázal své slabé místo. Tedy Dívčák.
Ona tu již byla. Kdysi se školou. Já tu byl prvně také tak. Ale pak ještě mnohokrát.
Chci znát její pohled na toto místo, podělit se o tu krásu a povědět jí příběh. Příběh, který mi vypráví ten hrad. O lidech. O kamení. O lásce a smrti. O nesmrtelnosti.
A tak v mokrém, ale teplém, letním dopoledni spolu stoupáme po kamenitém svahu.
Překvapeni a potěšeni tím, že o hrad někdo pečuje, procházíme branou a já se dotýkám rohového kamene v její zdi. Potom udýcháni usedáme na lavičky na nádvoří.
Vidíme cestičku vedoucí k bývalé věži. Vidíme upravený svah, stoupající k ruinám paláce. Vidíme vysokou skálu a na ní hradební zeď.
A najednou je mi patnáct a kousek a já tu sedím.Oheň. Sníh. Stíny..Ba ne.

Nejdříve lezeme na místo bývalé věže. Pohled na řeku a kopce okolo, je pořád fantastický. Potom opatrně stoupáme do kopce k paláci. Jde to dobře. Stezka je schůdná i v tomto počasí. Pěkně udělaný amfiteátr mě potěšil. Skvělé. Malou boční brankou procházíme za hradby a jdeme po cestičce okolo paláce. Pojednou cestička ostře zatáčí a nám se naskýtá pohled na skálu za strží. Díváme se a vidíme. Zřejmě, každý něco jiného.
Nikdo nevidí totéž, co ten druhý. Jsme různí a to je naše silná stránka. Máme různý úhel pohledu a pokud spolu komunikujeme, získáváme ve výsledku mnohem plastičtější, jasnější obraz skutečnosti.
Stojím a pozoruji okolí. Kolikrát jsem tu stál? To nespočítám. Opírám se zády o stěnu a po levé ruce mám nevysoký špičatý kámen.

Přemýšlím, jestli kdybych počkal do večera a tiše si sednul pod zeď na nádvoří, jestli bych ho zase uviděl..Nevím. možná by se z potrhaných mraků vynořila silueta obrovského dravce a vzduch by se rozezněl svistem jeho křídel.
Možná. Nebo také ne a on odletěl s mým mládím. Možná že mi to všechno jen zdálo...Ale byl to krásný sen.
2.2. 2009
Tipů: 8
» 26.05.12
» komentářů: 7
» čteno: 609(10)
» posláno: 0


» 26.05.2012 - 12:55
Byl to sen,nebo taky nebyl...ale byl krásný
...a ten můj sen?
Že jsem tam vylezla taky a s tebou.
Tak díky.
A toho dravce jsem slyšela.
» 27.05.2012 - 08:59
Květka Š.: Já ti děkuji, že ji u toho vydržela a šlas tam také. Díky
» 27.05.2012 - 19:30
zavedl jsi mne někam,kde bych asi prožila de javu...přikládám ST
» 27.05.2012 - 20:48
Zvládnul jsem všechny díly a líbilo se mi to. Už od klukovských let mám rád vyprávění o starých časech a řekl bych, že "může za to" Eduard Štorch.
» 27.05.2012 - 21:35
básněnka: Jsem rád, že se ti tam také líbilo. Díky
» 27.05.2012 - 21:38
bameka: Jasně. Pan Štorch inspiroval spoustu kluků. Jeho podání je asi nejlíbivějším vylíčením něčeho. co nikdo nevi jistě. Díky za koment.
» 30.05.2012 - 10:24
Musím říct, že s drobnými úpravami by se to hezky vyjímalo jako knížečka povídek s ústředním motivem. Zkrátka díky za to, četlo se to skvěle :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Řeka. Pokračování Křídel dravce | Následující: Nevinen

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.