Procházka lecem - pohled z okna

Tento zimní den nebyl ničím vyjímečný, jelikož byl leden a zima trvala již osm neděl. Každý si už stihl zvyknout, že vždy ráno musí odklidit sníh před domem. Že nemůže chodit venku jen tak v plavkách, zkrátka byla zima, jak se patří...
Proto se Anna rozhodla, že se vydá na procházku do lesa.
Jemná, bílá peřina, která lemovala kopce a hory, se třpytila již z dáli
Jen co vešla do lesa, přivítala ji chladivá ruka mrazu. Anně to ale nevadilo, kdyby mohla - s tou rukou by si potřásla. Anně se totiž, na rozdíl od ostatních lidí, zima líbíl. Vůbec jí nevadí náledí na silnici, stříbřitá ranní mlha nebo rampouchy jako xylofony. Nejvíce má, ale ráda, když jí smějící se vločky poskakují pod nohama a vítr hladí po tváři. Hlava se jí úplně pročistí a myšlenky se v ní honí jako kousky ledu v potůčku.
Anna jde zasněženou pěšinkou dále a jemně přejíždí prsty po větvích stromů, které nedávno svlékly zelený kabátek a kde se nyní nachází lehoučká vrstva sněhu.
Přeje si, aby tahle kouzelná zima neskončila, jenže v tom začne všechno tát. ,,Né!“ prosí Anna, ale v tom se probudí! Ale ne, byl to jen sen, pomyslí si a rozběhne se k oknu.
Z nebe se snášejí ve skupinkách první vločky, jakoby se držely za ruce. Anna je spokojená, začíná její vysněná zima...