Kočičí divadýlko

Jedna sedí na špalku pod ořechem. Říkáme ji čertík. Je plachá, ale z barvy jejího kožíšku jde strach. Takový malý jaguárek… Druhá se protahuje na kamenném zápraží, po kterém ještě před pár lety běhaly i slepice, které se vozily na ovci jménem Mery. Na slepicích si během předloňské zimy pochutnala kuna. Dokonce jsem ji zahlídla. Mimochodem krásný kožíšek! Díky naší stravě…Ovce Mery už je na pravdě boží, jak říkávala babička.. Sešla stářím. Už to budou tři roky.
A zpět ke kocourům a kočkám.
Další číča se vyhřívá na trávě na sluníčku. Prováděla očistu, teď odpočívá. A naše nejoblíbenější mňoukařka se nese jako „paní domu“ a noblesně kráčí směr deka na lavici. Tam si také pohodlně složí své černé tělo s bílou lysinkou a její bílé tlapky si natáhne, jako kdyby předváděla právě čerstvou manikuru. Ostatní kočky si od nás drží určitý odstup. Tahle ne, je to stálice. Oblíbenkyně, která slyší dieslový motor pražáků v páteční odpoledne a už čeká na zápraží a vítá. Možná čeká, co přivezeme. Třeba chce pohladit… Kdo ví. A vlastně je to jedno. Prostě je tam. Čekáme na sebe. Těšíme se. Když v neděli odjíždíme, jako poslední opouští zahradu. Chodí nás vyprovodit až ke vratům a já jí mávám, i když mě nevidí :)