Muž s nezapomenutelným obličejem.

V jedné z mnoha kolumbijských věznic, v samostatné cele, ležel na posteli dlouhovlasý, vousatý muž. Sledoval utkání svého reprezentačního týmu s Rumunskem na právě probíhajícím fotbalovém mistrovství světa 1994 v USA. S kolumbijským mužstvem to nevypadalo nijak dobře. Ze všech stran věznice bylo slyšet nadávky vězňů i vězeňských dozorců. Jako v každé jihoamerické zemi, také v Kolumbii byl fotbal velmi populární. Každý úspěch i neúspěch se prožíval naplno.

Konec zápasu. Prohra s Rumunskem. "Kde to Rumunsko vlastně je?" ptal se sám sebe dlouhovlasý vězeň. Věděl jenom tolik, že někde v Evropě.
"To byla hrůza, seňore Higuito!" zavolal na muže kolem procházející vězeňský dozorce, o němž věděl, že se jmenuje Goméz. "Kdyby jste tam byl vy, určitě by to bylo lepší."
"Hm," odvětil seňor Higuita. O pravdivosti dozorcových slov měl velké pochybnosti. Ono hlavně musí někdo dávat góly.

Pravda, moc nechybělo a mohl na tom mistrovství opravdu hrát. Vždyť v brance byl už léta kolumbijskou jedničkou. Jenže nějak se zapletl do jednání narkomafie a sám skončil ve vězení s podezřením z účasti na únosu dcery jednoho z narkobaronů. Co bylo platné, že pořád dokola opakoval, že se cítí bez viny, že byl vlastně jenom prostředníkem při vyjednávání. Mistrovství světa bylo nenávratně fuč.
"Zasraný život, prokletá země," zanadával v duchu. Jediné, co ho mohlo těšit, byla skutečnost, že byl považován za prominentního vězně, takže zdaleka nepocítil pravou mizérii kolumbijského kriminálu.

O pár dní později opět sledoval svůj národní tým. Tentokrát hráli přímo s USA. Hotová katastrofa. Národní tragédie. Kolumbie, jeden z tipovaných favoritů celého turnaje, opět prohrála a bylo jasné, že tým předčasně poletí domů. A navíc za to mohl vlastní gól, který si dal Andrés Escobar.

Řev ve vězení byl tentokrát o moc silnější. Vztek, zklamání.
"Celý tým by měli postřílet i s tím pitomým trenérem!" neslo se vězením a seňor Higuita věděl, že na všechny, kdo v USA hráli, čekají v Kolumbii nepříjemné chvíle.
"Taková hnusná hra a za tak obrovské prachy hrajou!" houknul na něj stejný dozorce jako před několika dny. "A co vy, seňore Higuito, nestydíte se za své spoluhráče?"
"Hm," odvětil vězeň. Co na to říct? Popravdě, poprvé za celou dobu, co tady byl, cítil úlevu, že je v base. Vztek lidí vůči fotbalistům působil zlověstně.

Za několik dalších dní sehrála Kolumbie poslední zápas na mistrovství světa. Přestože vyhrála, bylo už předem jasné, že šampionát pro ni končí. Mužstvo odletělo domů. Potupené a nenáviděné. Někteří reprezentanti zalezli do ústraní, aby vyčkali, než se přežene největší bouře hněvu kolumbijských fanoušků. Někteří se snažili neúspěšný šampionát utopit v alkoholu. Ale tím fanoušky spíše ještě více podráždili. Něco zlého viselo ve vzduchu.

Fotbalové mistrovství světa v USA bylo stále ještě v plném proudu a seňor Higuita ho dál sledoval v televizi ze své cely. A pak to přišlo. Všechny kolumbijské televizní stanice do svého vysílání zařadily mimořádnou zprávu o šokujícím zločinu. Andrés Escobar, mladý reprezentační obránce, byl před nočním barem v Medellínu zavražděn dvanácti výstřely. A podle svědků události vrah jako motiv svého činu uvedl Escobarův vlastní gól na mistrovství světa, který znamenal vyřazení Kolumbie z šampionátu.

I když mu nebyla zima, seňor Higuita se roztřásl. Andrés - jeden z nejslušnějších kluků v reprezentaci. Měl krátce před svatbou. Co je tohle za zemi? A kdo bude další? Gólman, který tu střelu pustil do vlastní branky?
"Dobře mu tak, hajzlovi!" bylo slyšet některé vězně, jak komentují fotbalistovu smrt. "A teď hrrr na další!"
"To jsou věci, viďte seňore Higuito," nahlédnul na vězně zase ten samý dozorce a zdálo se, že má velmi dobrou náladu. "Spravedlnost přece jenom existuje."
"To jste křesťan, Gomézi?" zeptal se ho a v duchu si sám odpověděl. "Nejsi křesťan, jsi stejný sráč jako ten, co zastřelil Andrése!"

A pak se začal modlit a modlil se dlouho. Hodně toho měl na srdci. Mimo jiné i to, aby mu Bůh odpustil, že je v těchto pohnutých dnech raději zavřený než na svobodě.





Ve svém vzpomínání na zajímavé lidi, kteří se pohybovali nebo pohybují okolo fotbalu, jsem už jednou o mimořádném gólmanovi psal. Již tehdy jsem byl rozhodnut se ještě jednou k této hráčské profesi vrátit. A věděl jsem, že tentokrát se vydám hodně daleko. Střední a Jižní Amerika jsou vskutku rájem pozoruhodných gólmanů. Jen pro toto dílko jsem vybíral hned ze čtyř. Rozhodnul jsem se pro Reného Higuitu, ale krátkou zmínku si zaslouží i ti ostatní.

Za otce všech gólmanů - podivínů je velmi často považován Hugo Gatti z Argentiny, ročník narození 1944. Traduje se o něm, že když přišel chytat do Buenos Aires, tak neznal vymoženosti vodovodu ani splachovacího záchodu. Hubená postava s dlouhými vlasy a čelenkou, představovala parádní prototyp do každého filmu o indiánech. Chytat však uměl skvěle a dlouho. Až do sedmačtyřiceti let. Byl i argentinským reprezentantem, ale měl jednu velkou smůlu. Vždy byl někdo o kousek lepší. A když už měl místo jisté, tak ho z účasti na mistrovství světa vyřadilo zranění. A právě kvůli tomu zranění se nemohl radovat z titulu mistra světa, který Argentina získala. Dodnes však zůstala pověstná Gattiho prostořekost. I v dnešní době je jedním z mála lidí, kteří si troufnou kritizovat "božského" Lionela Messiho, mnohými považovaného za nejlepšího fotbalistu všech dob.

Jorge Campos, ročník narození 1966, je pozoruhodná postava z Mexika. On do fotbalu zavedl módu neuvěřitelně pestrých gólmanských dresů. V prudérnějších částech světa je taková pestrost dost často spojována s jistou jinak sexuálně orientovanou menšinou. Campos k ní nepatří, ale pro tu barevnost a mrštnost si vysloužil přezdívku "Kolibřík". Samozřejmě, také on byl reprezentantem své země. A ve svém klubovém působišti byl jedinečný ještě jednou věcí. Občas se stalo, že poločas fotbalového utkání odehrál v brance a poločas v útoku. Na špičkové úrovni je to již delší dobu jev naprosto unikátní.

Dalším podivínem z Jižní Ameriky je Luis Chilavert, ročník narození 1965. Jeho domovem je Paraguay a také v jeho případě se bavíme o reprezentantovi. Nemalá část jeho příznivců ho dokonce tlačila do kandidatury na prezidenta své země. Ale asi by to nebyla moc dobrá volba, protože Luis Chilavert je hodně horká hlava. Nejednou si ručně vyřizoval účty s lidmi okolo fotbalu i mimo něj. Asi by nedělalo dobrý dojem, kdyby každou chvíli profackoval nějakého ministra nebo poslance. I když - kdyby byl českým prezidentem, na nás by to možná docela dobrý dojem dělalo. Jinak fotbalista byl skvělý. Také jemu patří jeden primát. Protože měl výbornou kopací techniku, na špičkové úrovni je to gólman, který vstřelil nejvíce gólů z penalt a přímých kopů.

No, nakonec padla moje volba na Reného Higuitu, ročník narození 1966. Dlouholetého kolumbijského reprezentanta, rodáka ze země zaslíbené fotbalu a drogám, se vzhledem guerillového vojáka. Stejně jako často byla a je neklidná celá Kolumbie, neklidná byla i sportovní kariéra toho gólmana.
Pochází z Medellínu, což je město spojované s ne zrovna lidskými ctnostmi. Dlouho hrál za místní Nacional. Ve třiadvaceti letech byl nejpopulárnějším občanem Kolumbie a spousta lidí ho chtěla za prezidenta země. O pět let později přišlo sedmiměsíční vězení, během kterého byl zavražděn již vzpomínaný Andrés Escobar.
Higuita poprvé a ne naposled pomyslel na konec sportovní kariéry. Z vězení nakonec vyšel se soudním verdiktem, který ho zprostil všech obvinění. Dost pádný důvod k tomu, aby milovaný fotbal hrál dále. Vrátil se i do reprezentace.
Nadále bylo kolem něj živo. Vždycky byl šoumen a využít toho dokázala i televize. Jednu dobu byl televizní hvězdou. Bylo mu už přes třicet, když před jeho domem explodovala výbušnina, která sice nikoho nezranila, ale Higuitu znovu vedla k úvahám o skoncování s fotbalem. Ale trvalo to ještě dalších více než deset let, než k tomu došlo s definitivní platností. Během té doby si ještě "stihnul" prožít drogovou aféru, když byl usvědčen z požívání kokainu. Jenže Kolumbijčan, který nikdy nezkusí kokain, je něco podobného jako Čech, který nikdy nezkusí pivo. Takže trest za ten kokain byl docela mírný. Žádné vězení.
René Higuita měl ve své zemi vliv na celou jednu generaci mladých lidí. V módě byl jeho účes i jeho styl oblékání. Byl také světoběžník. Jeho sportovní umění ho kromě své země zaválo do Španělska, Mexika, Ecuadoru a Venezuely. Ve své vrcholné formě byl považovaný za nejlepšího gólmana světa a zdobí ho zisk Copa Libertadores (obdoba evropské Ligy mistrů) a dvě třetí místa na Copa América (obdoba mistrovství Evropy).
Nikdy však nezapomněl na to, že vyšel z chudého prostředí. Ve své zemi věnoval velké finanční částky na charitu a jeho peníze umožnily fotbalovým talentům zkusit najít cestu k profesionálnímu fotbalu. U Reného Higuity člověk nikdy neví, čím ještě může překvapit. Tak si počkejme.