Křídla dravce

Na Světě je mnoho krásných míst. Jsou tam, kde jsou. Mnoho lidí snad ta místa zná.
Objevit si je pro sebe, ale musí každý sám.


Toto je příběh kopce. Velkého kopce. Velkého kopce a hradu. Velkého kopce, starého hradu a mladého kluka. Kluka, která pro sebe objevil to místo. Našel jej a přijal jej jako své útočiště. Útočiště před světem, který se mu nelíbil. Tedy, většinou.
Příběh je mou fantazií. Fantazií podloženou fakty. Fakta jsou tím, co je možno historicky doložit. A to tvoří v mém příběhu většinu. To ostatní je smyšlenka. Po mne krásná smyšlenka. Snad se bude líbit i vám.


Křídla dravce.

Sedím, zabalen do deky a celty, u ohně. Je skoro tma. Plameny ozařují omezený prostor kolem mne. Všude je ticho, jen oheň popraskává. Za zády mám skálu a na ní se vypíná zeď. Tlustá, vysoká kamenná zeď zříceniny hradu Dívčí kámen.
Sedím a ohřívám si prokřehlé ruce. Je půle listopadu roku 1967. Je mi patnáct a kousek. Jsem tu sám.
Žádného z kamarádů jsem nedokázal vytáhnout ven. Zima se kvapem blíží a tady to začíná být dost tvrdé. Mě to však nevadí. To místo mě hřeje na duši a zmrzlé ruce jsou jen drobnou nepříjemností. Mám to tu rád. Hlavně v tento čas.
Nikdo sem nepřijde, aby kradl kamení na novou zídku u chaty. Necourají se tu turisté a netrousí hloupé řeči a papírky od sušenek. Nikdo nezkouší lézt po orvaných hradbách a neshazuje kameny, které se viklají. Nikdo na mě nečumí, jak si ustýlám pod skálou.
Jsem sám. A jsem rád, že jsem sám.
Slunce zachází a stíny vytváří na rozbitých zdech zvláštní obrazy. Od jihovýchodu fouká čerstvý vítr. Jsem za zdí a tak za větrem. Kouř ohně stoupá přímo vzhůru a až pod vrcholem zdi je urván větrem a mizí v protějším lese.
Vítr sviští přes zeď a s sebou nese první sněhové vločky. Obracím se k ohni bokem a dívám se vzhůru. Mezi letícími mraky, tu i tam, probleskne hvězda. Měsíc odtud nevidím. Je za zdí. Pozoruji oblohu. Nad zbytky paláce se utvořila v mracích velká mezera a já nevěřím svým očím.
Do mezery se posouvá jakýsi stín. Prolétne a mizí za zdí. Po pár sekundách se objeví znovu. A zas. A ještě. Nevěřícně zírám, jak nad hradem krouží obrovský dravec. Na něj světlo měsíce dopadá a utváří na poničených zdech paláce obrovský, bizardní stín. Fascinovaně a trochu vystrašeně sleduji to divadlo. Má ruka nahmatává topůrko sekery. Potom jej pouští na zem. „Tady bych neměl šanci.“ říkám si polohlasem a s podivným klidem. Pokora. To je, snad, to, co cítím. A je mi, zvláštně. Už se ani nebojím.
Po chvilce mrak zakrývá Měsíc a vše se utápí v nastalé tmě. Sedím u ohně a zády se opírám o zeď. Potom přihazuji na oheň další větev a usazuji se tak, abych dobře viděl, pokud se vyjasní, nad palác. Vítr přihnal těžké, černé mraky. Sníh se sype a všechno pohlcuje tma. Bude to dlouhá noc.