sdružení...

vládne ticho
ovšem ne jen tak ledajaké
tvořené nepřítomností zvuku
ale to zvláštní
co vytváří jen někdo
kdo se pokouší
neposkytnout žádné znění….

stojíme naproti sobě
a ani jeden nevydává hlásku
oba máme totiž stejný důvod
žádná slova
nemohou změnit nastalou situaci…

až po chvíli
zahýbal jsem ústy
ona se bezhlesně usmála
s jistotou
že jsem řekl něco zábavného
a já pobaveně sledoval
jak její smysl pro humor vzkvétá
změnila překvapivě obličej
odhodila vlasy z očí
občas udělala lehce absurdní gesto
a já se pozvolna prodíral
medem jejích pohybů
se všemi skrytými smysly možností
kdy každý nádech znamenal otázku
i s možnou odpovědí…

pak jsme oba tázavě ukázali
na zahradnickou lopatku
co ležela opodál
když ani jeden z nás nemá zahrádku
načež nám to došlo
můžeme spolu celý život řešit
co s ní…