Na útěku - 1. kapitola: Smůla se lepí na paty

Jako každý večer jsem sháněla něco k snědku nebo jiné užitečné věci. V jedné popelnici jsem objevila docela zachovalou bundu. Pravda, podšívka byla trochu prožraná od molů a jeden rukáv roztržený, ale to byly její jediné vady na kráse. Snědla jsem krajíc chleba se salámem komfortně zabalený do ubrousku, zřejmě bývalá svačina nějakého mlsného školáka. Co všechno ti lidé nevyhodí!
U další popelnice jsem se střetla s toulavou kočkou, která zřejmě také hledala něco k jídlu. Zlostně na mě zaprskala, takže jsem šla raději o popelnici dál, neboť nechci přijít k úrazu. Objevila jsem ještě pár drobností a rozhodla se vrátit, když v tom mou pozornost upoutalo nehybně ležící tělo v uličce, jen pár metrů ode mě. Buď je ten člověk namol opilý a vyspává kocovinu nebo zdrogovaný, ale také může být zraněný. Pomalu se k němu přibližuji a přitom učiním objev, že je to žena.
„Paní, je vám dobře?“ Vím, že je to pitomá otázka, ale nic jiného mě nenapadá. Paní neodpovídá.
„Haló, paní?“ Žádná odezva. Opatrně s ní tedy zatřesu, ale ani na to nereaguje. Pak si konečně všimnu té velké rudé skvrny, která se jí šíří po hrudníku. Sáhnu na ni a prsty se mi zbarví krví. Fascinovaně na to hledím a konečně mě napadne ujistit se, zda vůbec dýchá. Nedýchá.
„A do háje,“ ulevím si. Je to moje první setkání s mrtvolou, tudíž nevím, jak se mám chovat. Jsem z toho pěkně vyjukaná. Navíc je zcela jasné, že tu ženu někdo zavraždil. Sama si to asi neudělala a to by se přece v blízkosti nacházela nějaká zbraň! Náhle na mě dopadne světlo baterky. Vzhlédnu a nedaleko sebe spatřím dva uniformované muže zákona.
„Zůstaňte, kde jste a dejte si ruce za hlavu!“ vyzývá mě jeden z nich. Druhý vytahuje služební zbraň. To víte, že jo, pomyslím si a udělám to, co mi velí instinkt. Beru nohy na ramena.
„Stůjte!“ křičí a slyším, že mě pronásledují. Do háje zelenýho! Naštěstí jsem se za ty tři roky na ulici naučila znát město nazpaměť. Nejkratší cestou se dostanu na zastávku tramvají a mám neuvěřitelné štěstí, neboť jedna tramvaj se právě chystá odjíždět. Rychle do ní naskočím a s úlevou mísící se se škodolibou radostí pozoruji, jak tramvaj ujíždí policajtům před nosem. Napadne mě, že bych jim mohla aspoň zamávat, ale nějak na to nemám sílu, takže se zhroutím na zadní sedadlo. V tuto pozdní dobu jezdí jen pár jedinců a revizorům se naštěstí chodit nechce. Přemýšlím o tom, co se mi právě přihodilo a nevidím svoji budoucnost v příliš růžových barvách. Tramvaj jede mým směrem, takže vystoupím na konečné a sklesle se ploužím „domů“, jak s láskou říkáme naší polorozpadlé barabizně. Uvnitř už vegetí téměř celá naše sešlost, při letmém pohledu zjistím, že pouze dva jedinci chybí. Jakub mě zaregistruje a svižným krokem ke mně míří.
„Karo! No to je dost, že jdeš. Ty nic nemáš?“ povšimne si mých prázdných rukou. Při svém zbrklém úprku jsem totiž všechno zahodila.
„Utíkala jsem před poldy, víš?“
Chápavě přikývne. „Jasně. To nevadí. Pojď k nám, máme takovou menší debatu. Co je ti? Jsi nějaká pobledlá.“
„Víš já… asi jsem podezřelá z vraždy,“ svěřím se mu tichým hlasem, aby to slyšel pokud možno jenom on.
„Cože? Ty jsi podezřelá z vraždy?“ div nevykřikne ten kolík, takže to samozřejmě slyšeli všichni přítomní. Nastává hrobové ticho a všechny pohledy zakotví u mě. Polknu. Tak o tuhle pozornost jsem opravdu nestála.
„Co se stalo, Karol?“ ptá se Leoš, náš samozvaný šéf. Odvážně se tedy posadím do kroužku, neboť mi stejně nic jiného nezbývá a všem vypovím, co jsem zažila. Leoš se chytí za hlavu, a jakmile dořeknu poslední slovo, vyskočí a v jednoznačném gestu si klepe ukazováčkem na čelo.
„Ty jsi vážně pitomá, Karol! Copak jsi nikdy neviděla ani jednu blbou detektivku? Utéct z místa činu rovná se, jsi hlavním podezřelým! Copak jsi tam nemohla počkat a v klidu jim to vysvětlit?“
„Nekřič na ni,“ zastane se mě Kuba. Vděčně se na něho usměji.
„Zpanikařila jsem. Co bys dělal ty na mém místě? Vyptávali by se, jak se jmenuji a určitě by informovali mou matku.“
„Určitě lepší než vidina vězení,“ neodpustí si.
„Co budeš dělat?“ zeptá se mě s účastí Dana.
„Uteču, co jiného.“
„A kam chceš jako utíkat?“ zchladí mě Leošek.
„Co nejdál odtud.“
„Jo a jak dlouho, prosím tě?“
„Dokud nenajdou toho vraha přece.“
„A ty si myslíš, že ho najdou?“
„Musí ho najít,“ prohlásím optimisticky.
„Si věříš,“ musí mít poslední slovo. Ostatní se mnou soucítí a povzbuzují mě. „Kdy chceš odejít?“ ozve se další člen naší party.
„Nejlíp asi hned,“ rozhodnu se.
„Budeš potřebovat něco s sebou,“ rozhodne Dana a já jen nevěřícně sleduji, jak bere svůj pomalu se rozpadající ale stále ještě použitelný batůžek a spolu s ostatními do něj cpe jídlo z našich zásob, které si schováváme na „horší časy“. „Děkuji, to jste nemuseli,“ říkám dojatě.
„Ty to budeš potřebovat víc. A táhneme přece spolu za jeden provaz ne?“ mrkne na mě Danča. „Tak zlom vaz.“
Všichni se se mnou loučí, jako bych se snad už nikdy neměla vrátit, dokonce i Leoš, který nade mnou stále vrtí hlavou, mi dá své požehnání. Jakub se na mě povzbudivě usměje.
„A já tě vyprovodím.“
„Díky.“ S těžkým srdcem odcházím.
Venku se Jakub zajímá: „Kam teď chceš jít?“
Přemýšlím. „Asi půjdu na stop. Někoho si zastavím a nechám se někam odvézt. Hlavně pryč odsud.“
Doprovodí mě k silnici a podá batůžek, který mi galantně nesl.
„Počkám ještě, až si někoho stopneš. Nejlíp rodinku nebo starýho neškodného dědka. Nechci, aby se ti něco stalo.“
„Děkuji, Jakube. Za všechno,“ řeknu prostě. Hledíme si do očí, zatímco kolem nás profrčí několik aut. Pak se rozhoupá a nesměle mě políbí na tvář, mně to však stačí. I když to mezi námi hodně jiskří, zatím se ani jeden z nás neodhodlal udělat první krok, jsme stále jen přátelé. Rozhodnu se, že až se vrátím, (pokud se vrátím), musí se to změnit. Jakub je hrozně hodný, milý a hezký kluk, co víc si můžu přát?
„Už radši půjdu. Ahoj, Jakube.“
„Zatím ahoj, Karol. A dávej na sebe pozor.“
Odhodlaně si stoupnu k okraji silnice a sotva pozvednu ruku, už u mě zastaví oprýskaná červená škodovka s plešatým dědulou za volantem, ve kterém neshledávám žádné nebezpečí, tudíž ukážu Jakubovi zvednutý palec a nasednu. „Tak kam to bude, kočko?“ zajímá dědu.
„Do nejbližší vesnice, prosím,“ sdělím mu své přání.
„Takový kousek?“ podiví se, ale rozjede se. Cestou mi vypráví o svém mládí, které už má dávno za sebou a já úspěšně předstírám, že mě to zajímá. Hned v první vesnici mě vyklopí a s přáním pěkného dne mě opustí. Název vesnice mi pranic neříká. Stojím u silnice a přemýšlím co dál. Přibelhá se ke mně jakási stařenka a za skly brýlí si mě podezřívavě změří pohledem. Svoje na kolenou prošoupané rifle, bezbarvé tričko a o číslo větší sešmajdané tenisky považuji sice za vrchol luxusu, ale chápu, že u ostatních lidí může můj oděv vyvolat pohoršení či dokonce znechucení.
„Hledáte něco, děvenko?“ zeptá se mě skřehotavě.
„Ne, ne, jenom procházím,“ zamumlám a klidím se z jejího dosahu i z dosahu její hole.
„Tak procházíte, jo, jo,“ slyším ještě, jak si brouká pro sebe. Koutkem oka zaregistruji, jak se pohnula záclona v okně nejbližšího domu. Karolíno, tohle nebyl nejlepší nápad, peskuji sama sebe. Jet do vesničky, kde soused zná souseda a všichni ví o každém příchozím i odchozím, to opravdu nebude to pravé ořechové.
Svižným krokem projdu za necelých deset minut celou vesnici a spatřím před sebou – div divoucí – autobusovou zastávku. Upínám se k ní jako věřící ke kříži a když k ní dojdu, zjistím, že je dokonce obsazená. Na lavičce uvnitř si hoví neznámý ale velmi krásný kluk. Sedí se zavřenýma očima a vypadá, že spí. Aniž bych ho rušila, začnu se shánět po něčem, co by alespoň vzdáleně připomínalo jízdní řád, leč po chvíli usilovného hledání musím konstatovat, že taková vymoženost sem ještě zřejmě nedorazila.
Mám tedy 3 možnosti. Za a, prostě si počkám, až nějaký autobus pojede, ale to bych tu mohla skejsnout hodně dlouho nebo za b, bych se mohla zeptat toho kluka, ale nechci ho rušit, neboť to vypadá, že vážně spí a nebo za c, si něco stopnu, za předpokladu, že kolem něco pojede, ale i kdyby to měl být i ten blbý traktor, hlavně že mě odveze odsud! A vida, mám štěstí. Jedno autíčko už si to po silnici štráduje směrem ke mně. Dříve však než stačím pozvednout palec, povšimnu si povědomé barvy, majáčku na střeše a ještě než auto bude tak blízko, abych rozeznala nápis POLICIE na boku, zajedu bleskurychle do zastávky jako fretka do své nory, vmáčknu se na lavičku do rohu, kolena přitisknu k sobě a modlím se ke všem bohům, jaké člověk kdy vymyslel, aby si mě nevšimli. Auto bez zastávky projede kolem. Ze srdce mi spadne obrovský balvan vážící alespoň metrák. Cítím na sobě upřený pohled, kouknu tedy tím směrem a setkám se s udivenýma oříškovýma očima toho kluka.
„Co to mělo být? Bojíš se snad policistů?“ ptá se. Má příjemný hlas.
„Jo,“ odpovím po pravdě.
„A máš k tomu důvod?“
„Jo,“ držím se jednoslovných odpovědí.
„Provedla jsi něco?“
„Ne.“
„Tak tomu nerozumím,“ pokrčí rameny, opře se zády o stěnu a opět zavře oči. Nevyzvídá a to se mi líbí. Přemítám, zda se mu mám svěřit. Je hrozně hezkej! „Hledají mě, ale nic jsem neprovedla.“
„Tak proč utíkáš?“
„Právě proto, že jsem nic neprovedla.“ Znovu otevře oči, tentokrát se v nich zračí pobavení.
„Takže pokud jsem to pochopil správně, byla jsi z něčeho nespravedlivě obviněna a teď utíkáš?“
„Přesně tak,“ potvrdím.
„A můžu se zeptat z čeho?“
„Zeptat se můžeš, ale já ti nemusím odpovědět.“ Oplatí mi úsměv.
„Vtipná,“ poznamená, otočí se ke mně a pořádně si mě prohlédne. Ještě váhám, zda mu říct celou pravdu. Můžu mu věřit?
„A co ty? Utíkáš před něčím?“ napadne mě.
„Možná,“ pokrčí rameny.
„Utíkáš z domova?“ jsem tedy konkrétní.
„Já už dávno žádný domov nemám,“ odpoví smutně. S touto odpovědí jsem spokojená.
„Fajn, pokud máš zájem, povím ti svůj tragický příběh. Ale nejprve bychom se mohli představit. Já jsem Karolína.“ Napřáhnu k němu ruku.
„Michael,“ sdělí mi i svoje ctěné jméno, maličko zaváhá a ruku mi stiskne obzvlášť silně.
„Hele, nemusíš mi ji rozdrtit. Tu ruku budu ještě potřebovat,“ upozorním ho. Rozpačitě moji ruku pustí.
„Promiň.“
„Dobrý, Michale. Takže…“
„Michal ne, jmenuji se Michael,“ trvá zarytě na tom jednom přebytečném písmenku.
„Jak chceš, Michaeli. Spokojený? Tak kde mám začít…“
„Ještě s ničím nezačínej. Půjdeme někam jinam,“ přeruší mě. „Někam kde nebudou lidé,“ dodá a zvedne se. Jelikož Michael nevypadá jako sériový vrah, násilník ani uprchlý šílenec, poslušně ho následuji.