Na útěku - Pár vět na úvod

Jmenuji se Karolína, ale kamarádi mi říkají Karol, Kari, Lin nebo Kara. Měla jsem docela šťastné dětství. Až do mých 15 let bylo v naší rodině všechno v relativním pořádku. Ale pak najednou začaly hádky, obviňování a vše vyvrcholilo rozvodem. Seběhlo se to tak rychle, že jsem ani nestačila zaznamenat jak a proč k tomu došlo. Žádného řádného vysvětlení se mi však nedostalo. Táta začal po rozvodu holdovat alkoholu a stal se z něj notorický alkoholik. Zůstala jsem tedy s mámou, která si pro změnu našla o mnoho let mladšího a atraktivního milence. Nebylo to vůbec lehké, ale nakonec mi nezbylo nic jiného, než se smířit se situací a dokonce jsem si začala s jejím přítelem rozumět.
Respektive rozuměla jsem si s ním, až do chvíle, kdy se mě pokusil znásilnit. Dá se předpokládat, že to našimi vztahy (hlavně mým) pořádně otřáslo. A když jsem se odhodlala o tom co nejopatrněji říct mámě, čekalo mě velké překvapení. Nevěřila mi. Prohlásila, že si vymýšlím a pokud se mi její přítel nelíbí, můžu jít. Je všeobecně známo, že děti by měly poslouchat své rodiče – a tak jsem šla. Nevím, proč jsem si tenkrát myslela, že všude dobře a líp než doma, ale už brzy jsem měla poznat svůj velký omyl.
Zpočátku jsem bydlela u kamarádek, než mi došlo, že je to jen dočasné řešení. A tak jsem se zničehonic ocitla na ulici ani jsem nevěděla jak. Stal se ze mě bezdomovec, poznala jsem co je to opravdový hlad, zima, nezájem. Pořád jsem však naivně doufala, že za mnou přijde máma, uzná, že jsem měla pravdu a já se vrátím domů.
Omyl! Doma jsem jim asi nechyběla, nikdo mě totiž nehledal a nezajímal se o mě. Pouze policisté o mě párkrát projevili zájem, ale o tento druh zájmu jsem nestála, takže jsem se jim vždycky vyhnula nebo jsem utekla. Máma měla svého milence, táta zase svůj alkohol. Já neměla nikoho. I kamarádky se na mě vykašlaly. Zůstala jsem sama.
Když už jsem vážně začala uvažovat nad tím, že bych vyzkoušela drogy nebo si zkusila podřezat žíly, seznámila jsem se s jedním milým klukem a ten mě přivedl do party podobně „postižených“ lidiček, jako jsem byla já. Bydleli v jednom polorozpadlém domku na kraji města, naučili mě krást, a jak mám přežít na ulici. Vzali mě mezi sebe. Našla jsem náhradní rodinu, navíc mezi mnou a Jakubem (ten milý kluk co mě přivedl do party) to docela zajiskřilo. Začala jsem si myslet, že se blýská na lepší časy, ovšem mé štěstí a klid netrvaly dlouho. Přesněji až do jednoho zatraceného večera. A tady začíná můj těžko uvěřitelný příběh.