*NEVIDITELNÁ ZEĎ *

Do našeho až dosud výlučně mužského lékařského kolektivu nám přidělili novou sekundářku. Byla z nás nejmladší a vypadala naprosto nežensky: sice štíhlá, ale až kostnatá, bez typických oblých ženských tvarů. Její skřehotavý hlásek vznikal v žilnatém, jakoby delším krku s výrazným mužským ohryzkem. Všichni jsme ji hodnotili jako zapomenutou, dosud neprovdanou třicetiletou.

Nemajíc u nás prvotní sympatie, které získávají jiné tím, že jsou hezké a k tomu třeba i šarmantní, musela si tedy svou pozici mezi námi tvrdě dobývat pracovními úspěchy. Po této stránce mohla být leckterému z nás vzorem. Nic jí nebylo příliš, noční služby zdolávala nad očekávání dobře. Mezi ženami až převzácný typ: tahoun, na kterého se lze vždy spolehnout! Navíc byla skromná, nenápadná, svými úspěchy se nikdy nevychloubala.

Ve společnosti sester a porodních asistentek byla však poněkud jiná. Jakoby se tam cítila ve svém živlu, neboť se s nimi často smála i vtipkovala a ráda se účastnila jejich debat. Jen náhodou jsem se později dozvěděl, že byla původně zdravotní sestrou a poněvadž byla velmi ctižádostivá, přihlásila se a úspěšně dokončila studium mediciny. No tedy? Úplná vzácnost!

Mezi námi muži zřejmě postrádala ženskou kamarádku. Ke každému z nás starších zachovávala odstup už i tím, že nám vykala. Byla to její neviditelná ochranná zeď, za kterou před námi skrývala svoji osobnost, dříve možná někým zraněnou? Akceptovali jsme to a vykali jsme jí také.

Jednou mi měla asistovat u císařského řezu, Věděl jsem, že to již absolvovala mnohokrát, ale ještě nikdy jej neodoperovala samostatně. Předpokládal jsem tedy, že bude dobře znát a vědět, jak mi přitom může pomoci.

A vskutku: asistovala tak obratně, že jsem ji téměř nevnímal. Její štíhlé ruce mi vůbec nepřekážely. Naopak mi usnadňovaly velmi dobrý přehled. Jednotlivé fáze rychlé operace se odvíjely ideálně až k okamžiku vybavování hlavičky, tentokrát pro mě neočekávaný kámen úrazu!

Ačkoliv nejsem žádný hromotluk s masitými prsty, nedařilo se mi prostě vsunout pravou ruku mezi hlavičku a napříč rozříznutou stěnu děložní! Leda bych riskoval nebezpečné poranění nebo musel rozšířit operační pole o další nežádoucí nástřih. Časový faktor mě nutil, abych se přece jenom odhodlal k tomuto rychlejšímu řešení, které mi však s ohledem na pacientku naprosto nevyhovovalo!

Vedeni shodou myšlenek, současně jsme na sebe pohlédli. Za operační maskou vidím její oči. Oči té zapomenuté, neprovdané, neženské, ale i té diskretně ctižádostivé, svědomité, pracovité. Dívají se na mě přes tu její neviditelnou zídku odstupu jakoby tázavě a vyčkávavě. Chce mi snad něco říci? Jaké má útlé ruce a štíhlé prsty! Cosi mi napovídá: dej jí šanci před riskantním nástřihem! Určitě to dokáže!

Rozhodnu se okamžitě. Na nějakou diskuzi není teď čas a proto jí jen naznačím, že si vyměníme místa tak, aby mohla lépe manipulovat PRAVOU rukou. Okamžitě to pochopí, zřejmě na to také myslela, ale ostýchala se to vyslovit. Kývne hlavou. Záporně! Co to má znamenat?

Aniž by přijala nabízenou výměnu, zavádí ze své strany svou štíhlou LEVOU ručku do hloubky operačního pole. V zápětí na mě dokonce mrkne, dávajíc najevo, že dosáhla něco pro mě nemožného: VYBAVUJE HLAVIČKU! Ale hned nato mi chce přenechat další iniciativu.

Cítím, že je na čase dát právě teď průchod mému ulehčení: „Jen pokračujte, paní kolegyně, rád vám to odasistuji!“ Naznačuji instrumentářce, kdo bude pokračovat jako operatér.

„Jednou přece musíte operovat samostatně, tak jen do toho!“, dodávám jí odvahy. V jejích užaslých očích vidím, že jsem ji naprosto nečekaně překvapil. Ale bez nervozity začátečníka se okamžitě uchopí jí svěřeného díla. Další operační fáze se odvíjejí naprosto rutinně. Nevidím nic, co bych jí mohl vytknout. Záhy končíme a odstrojujeme se.

„Těšilo mě, že jsem vám mohl asistovat, paní kolegyně. Gratuluji!¨, podávám jí ruku a odvažuji se: „Co bys tomu řekla, kdybychom si ode dneška tykali, Olgo?¨ a jsem zvědav jak na to bude reagovat.

Usměje se: „Ale ano, velmi ráda, Tomáši!“ a je celá rozzářená. Zřejmě to ode mě vůbec nečekala! „Svěřil`s mi dnes převzít a dokončit svou operaci a to ti nikdy nezapomenu!“

A její útlá, skoro dětská ručka tiskne tu mou docela mužsky pevně. Tím okamžikem mezi námi její neviditelná zeď zmizela.