Okenní televizor

Jako správný poustevník v lese přebývám,
televizor mám, ale moc se na něj nedívám.
To raději z okna dění v lese sleduju,
tím se velmi bavím, v tom si libuju.

V levém rohu obrazovky, úplně nahoře,
datel bydlo má, kůrovce v komoře.
Brzy ráno po svítání slétne na kryt lampy - co je z laminátu,
mydlí do něj zobákem a kdyby nebyl chráněný, zlámal bych mu hnátu.
Jeho ptačí kolega mu z druhé strany lesa pilně odpovídá,
i když oba vědí, že rušit lesní klid,
zvláště po ránu, se přísně zapovídá.

Trochu níže napravo bydlí veverka,
kožich plný blešek, jinak čiperka.
Ta zas má ve špajzu kupu bobulí,
vždycky, když mě vidí, se na mě zaculí.
Chodí za ní veverčák, černý, od dubu,
co pak spolu prováděj vám říkat nebudu.

O deset suků vpravo a pět stromů blíž,
modřinky maj hnízdo, taky malou spíž.
Celý den si shání zobec, od kořenů stromů k vršku,
kdybych já tak divě lítal, pad bych večer za vlast.
Ony však si při tom shonu ještě štěbetají,
sezobou, co samy váží, tak dobře se mají.

Když se dole pod oknem mihne mrštná lasička,
ta, co kurva bídná, žere ptákům vajíčka,
mám chuť po ní skočit a zakroutit jí krk,
by už ptáku žádnému nezkřivila brk.
Než však jsem okno otevřel, ty můj milý brachu,
ta potvůrka zmizela, byla hnedle v prachu.
Nevím, proč jsem otvíral, vždyť to byla blbost,
stejně bych ji nechytil, člověčí ztratil hrdost.

Však v tom našem krásném lese žije zvířat víc,
srnky, sojky, kukačky, taky zajíc - sic!
Vyprávět bych mohl až do omrzení,
jak zvířata žijou, navzájem se honí,
leč na závěr mi dovolte jen jedno poučení:
nechme přírodě, co její jest, nezasahujme do ní!