nízkočasem...

ležel jsem nad ránem
částečně přikryt záhonem
u nějakých kytek
v jednom rozlehlém parku
jsem totiž tak trochu klaustrofobik
takže cokoli menší než koloseum
ve mně vyvolává zmatek…

pak jsem ale zbystřil
a zůstal u vytržení...

stála na špičkách
a snažila se přivonět
se zavřenýma očima
k podivně zkomolenému stromu
tak že by ji stačilo probudit
aby začala kvést
obalená
křiklavým pyžamem
minimálně odhalená
a přesto vypadala svůdně
jako by na ni dýchla
kultura dávných dob
grafickými vzory výšivkou
a třpytem zlata
a když začala gestikulovat
zřejmě v domnění lehké alotropie
že jsem jejím psem
nebo fíkusem
rukávy se jí třepetaly
jako epesní praporky regulovčíka
uprostřed pouštní bouře…

odhrnul jsem něco zeminy
a pomalu došel k ní se slovy
zrovna jsem uvažoval
že máme pilulky na hlavu
obličej strach poprsí úzkost
ledviny závislost
nejen na alkoholu
srdce plíce
stanovisko na životní tvorbu
jak najít východisko
z nouze
ale pro zasmání sami sobě
to ne…

přistoupila tak těsně ke mně
že jsme se téměř dotýkali
jako v mléčné mlze
jeden do druhého zahledění
neschopni odejít
neschopni závěru
natolik pohlceni
až jsme se přistihli
že přijímáme extrémy
jako něco běžného
než se nad nimi zamyslíme…

a rozesmáli se…