skočná pro hluchého...

toulal jsem se
v jehlanovitých horách
co vypadaly
jako obrácené plato vajec
po strmých svazích
mezi kaskádami rýžových polí
v malebných údolích
kde vlaštovky skalní
rok co rok opravují svá hnízda
pro vyvedení mladých
i skrytým světem
tajemných jeskyní
lehce nervózní
jako bych měl v žaludku netopýra
za vzdechem jedné ženy
protože ona je štěstí i prokletí
a pouta či řetězy nejsou nic
ve srovnání s jejími ústy...

až jsem se ocitnul
v Rocheově mezi
na prahu věčnosti
blíž k umírajícímu slunci
posouvajíc se do zapomnění
z něhož není úniku
kterému může podlehnout i čas
ve smírném zúčtování
a lačné šelmy se stahují
s prstencem žhnoucích očí
kolem uhasínajícího táboráku
do slabin chtíče
zakousnuté...

když tu náhle
ji vidím jak kráčí
po nebeských chodbách
ve zrychlujících otáčkách
skočného přílivu
zahalená do hávu jiskřící atmosféry
vzduch začíná houstnout
hladová obloha získává sytou barvu
a sílící větry v kamenném lese
rozehrávají hymnus radostí...

má Igulai...