Mám být, tedy jsem.

Mám být, tedy jsem.


Onehdy mne jedna báseň, jíž jsem četl na Libres, přivedla k úvaze o smyslu mého bytí.
Napsala ji Romana Šamanka Lady Loba. Zaujala mě natolik, že jsem usedl k počítači a pokusil se, (stejně jako mnoho dalších i mnohem moudřejších lidí, kteří se mnohem odpovědněji zabývali tím tématem,) ujasnit si myšlenky a pokusit se o jejich vyjádření.


Pokud se budu chtít vyhnout klišé a frázím, jichž bylo na toto téma vysloveno a napsáno mnoho, budu se muset spolehnout na svůj úsudek a zkušenosti.
Člověk se narodí náhodou. Selekce jíž projde jeho zárodek, je ovlivněna náhodou natolik, že se nedá říci nic jiného.
Nezáleží na tom, jestli svým narozením přinesl svým rodičům radost, či byl zplozen omylem, či chybou. Prostě je tu.
Je postaven před skutečnost, že je živý a nikdo se jej neptal, jestli o to stojí. A to je zásadní věc.
Človíček je postaven před hotovou věc a chce se po něm, aby akceptoval status . Prostě- Aby BYL.
Jak má být, to se mu snaží vštípit jeho rodiče, případně nejbližší okolí. Je vychováván k nějakému obrazu. Podle nějakého mustru, kterým se řídí jeho okolí. To okolí je přesvědčeno, že má pravdu. Pravdu v tom, jak je nutno Být.
Je si jisto, že ví, co je správné pro něj a tím i pro človíčka. Chce z něj udělat někoho, kdo bude stejný, jako ono samo. Ne–li, lepší. Jako základ ovšem používá své zkušenosti a to, co mu bylo dáno jeho okolím.
V malém člověku se tak spojují zkušenosti předků. Je to pro něj dobré. Nemusí se trápit se spoustou věcí, jimiž se trápili jeho předkové. Má přece je. Oni mu dokáží poradit se vším. Malý člověk žije spolu se svým okolím, poslouchá rady a snaží se jimi řídit. Dočasně.
Jak člověk roste, vidí stále dál. Rozhlíží se a vidí, že jsou i jiné způsoby života, než ten o němž byl přesvědčován, že je jediný správný. On (většinou) tento režim nezatracuje. To ne. Jen si jej přizpůsobuje svému pohledu na svět. A tvoří si názor. Jeho vychovatelé zjišťují, že se (i přes varování) spálí o kamna, namlátí si na kole, odmlouvá učitelům, zamiluje se do nevhodné partie atd.
On si totiž hledá svůj způsob života. Nabíjí si hubu při zbytečných pokusech o nápravu Světa, jenž (samozřejmě) není podle jeho představ.
Snaží se a jde za svou představou o tom, jak by to chtěl. Vkládá svou invenci do svých činů. Je naprosto originálním jedincem a vše, co vytvoří, je originální. Pokud by určitou věc nevytvořil on, tak by ji snad vytvořil někdo jiný. Ale již by to nebyla ta samá věc. Byla by jiná. Chyběla by v ní jeho invence. Jeho duch. Jeho příspěvek tomu Světu. Jeho daň, za to, že je.
Myslím, že jsem proto, abych přispěl svou existencí a invencí k barevnosti lidství. Každý člověk je jiný. Každý má něco, čím může obohatil život. Protože jinak by to celé ani nemělo smysl. V „Dějinách vesmíru“ by se hovořilo o lidech, jako o jakémsi vyhynulém a nezajímavém druhu savce, jenž následoval po vymřením dinosaurů.
Člověk žije. Žije proto, aby po sobě zanechal stopu. Malou, drobnou, ale originální stopu na obrovské pláni života. Existence každého člověka má jakýsi smysl. Pátrání po smyslu mého bytí, musím ukončit tímto:
Žiji. Náhoda rozhodla, že je to k něčemu dobré. Není na mě, abych pátral po tom, proč. Já jen, (očividně), mám být. Tedy jsem.