Zachráněna mrtvou

Ani, nevím, jak mě to napadlo, a není to ani nic přeborného, ale... příjemné čtení.
» autorka: Thalia
Bylo to jednoho deštivého podzimního večera. Pršelo už asi týden v kuse. Vracela jsem se z práce, naštvaná na nadřízeného, který mi už pěkně lezl krkem. Vlastně jsem byla naštvaná na všechny, většinou bezdůvodně, ale byla. Stěrače už pomalu nestíhaly odhrnovat vodu z čelního skla a já jsem byla nucena čím dál více zpomalovat, abych se někde nerozsekala. Auto se pohybovalo téměř krokem, když jsem míjela jednu malou vesničku. Skládala se prakticky jen z pár domečků, všichni obyvatelé pracovali v místní továrně, ze které žila celá vesnice. Neměli tu ani obchod s potravinami, jen těch pár starých domků a autobusovou zastávku. Upřímně mě udivilo, když jsem si všimla, že u ní někdo stojí. Mladá dívka, úplně zmoklá, čekala zřejmě na neexistující autobus. Vážně, i přes moji mizernou náladu mi jí bylo líto. Zastavila jsem u ní a stáhla okénko. Děvče překvapivě zamrkalo, ale ihned vyběhlo do deště.
„Kam chceš jet?“ zeptala jsem se a musela téměř křičet, abych přehlušila déšť.
„Ráda bych do města, ale ten autobus pořád nejede,“ odpověděla dívka.
„Tak si nasedni, vezmu tě,“ nabídla jsem. Dívka vděčně přikývla, popadla svůj malý batůžek a vklouzla na vedlejší sedadlo. Musela stát v dešti opravdu dlouho, voda z ní tekla proudem a byla promrzlá. Zapnula jsem topení.
„Toho autobusu by ses asi nedočkala,“ prohodila jsem a vjela zpět na silnici.
„Jsem vám moc vděčná, že jste mě vzala. Ale vždyť ten autobus měl jet už před půl hodinou!“
Zasmála jsem se. „Tudy už dobré tři měsíce nejezdí.“ „Ještě jednou díky,“ pokrčila rameny. Pomyslela jsem si, jak dlouho by tam ta nebohá holka ještě čekala, kdybych ji nevzala.
„A jak se jmenuješ?“ „Marika,“ prohlásila. Po očku jsem si ji prohlédla. Na první pohled vypadala starší, ale zblízka bych jí hádala sotva sedmnáct. Nechtěla jsem se ale ptát na věk, mohla by si myslet, že příliš vyzvídám, a tak jsem mlčela. Začalo se stmívat, když jsme konečně vjely do poslední vesnice před naším městem. Tma a déšť, to skutečně nebyla dobrá kombinace. Naštěstí už nepršelo tolik, jenže i s dálkovými světly jsem toho příliš neviděla. „Bydlíš tady?“ zeptala jsem se, abych přerušila nepříjemné ticho.
Zamrkala. „No, já vlastně jen – pozor!“ zaječela. Instinktivně jsem dupla na brzdu, na poslední chvíli. Těsně před námi prosvištěl náklaďák. Ve tmě skutečně nebyl vidět a navíc bych řekla, že nesvítil. Srdce mi bušilo až v krku. Nevím, jak ho mohla Marika spatřit, ale zřejmě měla rychlejší reakce a já jsem jí mohla vděčit za svůj život. Takový náklaďák by nás při srážce smetl, že by to ani nepostřehl. „Díky,“ vykoktala jsem. Marika šokovaně přikývla. Očividně ji to rozhodilo ještě víc než mě.
„Mohla byste mi prosím zastavit? Mám už to odsud jen kousek,“ hlesla po chvíli. Zajela jsem ke krajnici a zastavila. Marika naposledy poděkovala, rozloučila se a zmizela ve tmě.
V autě bylo docela horko, tak jsem ztlumila topení a zase se rozjela. Po chvíli mi došlo, že na sedadle spolujezdce je úplně sucho, navzdory tomu, že Marika byla mokrá. Žádné vysvětlení mě ale nenapadlo. Doma jsem ihned zahučela do vany. Řekla bych, že Marika si po svém výletě poleží pěkných pár dnů v posteli s horečkou. Usnula jsem hned, jak se mi pod hlavou ocitl polštář a na nohou deka.
V sobotu ráno se už počasí tvářilo přívětivěji, nepršelo a chvílemi i vysvitalo sluníčko. Po snídani jsem si jako obvykle zaběhla do stánku koupit noviny. Proběhla jsem očima titulky inzerátů, nekonečných zpráv o politice a novém turné jakéhosi zpěváka. Už se mi chtělo složit noviny do tašky a vrátit se domů, když najednou můj zrak upoutal článek na poslední straně. Na fotce u něj byl obrázek mladé dívky na motorce. Ihned jsem v ní poznala Mariku a přeběhl mi mráz po zádech.

Osmnáctiletá motorkářka včera dopoledne zemřela
pod koly projíždějícího nákladního auta.


Nejdřív jsem na fotku jen tupě zírala. Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě vidím. A pak mi to došlo – to, proč Marika viděla náklaďák bez světel, proč čekala na autobus, který dávno nejezdil, proč bylo její sedadlo v autě suché, přestože ona byla zmoklá. Nevím, proč zrovna mě, ale zachránila mi život. Přišla mě varovat před tím, co stálo život ji. S hrůzou v myšlenkách jsem vložila noviny do tašky. Pak jsem krátce obrátila oči k nebi a zašeptala: „Díky, Mariko.“
Tipů: 11
» 21.04.12
» komentářů: 3
» čteno: 707(14)
» posláno: 0


» 22.04.2012 - 08:53
Hm. Fousatý námět, ale dobrá pointa a fakt čtivno!***
» 22.04.2012 - 21:56
Úplně jak z věřte-nevěřte :D ... ovšem je pěkné takhle hezkým způsobem si připomenout večery, kdy jsme se sestřenicí rozklepaně vypínaly televizi, hlavy plné podobných příběhů.
Vskutku, čtivě napsáno! :)
» 13.11.2012 - 10:46
začetla jsem se :) ST

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Poslední tanec | Následující: Růže

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.