"Mireček."

Byla jarní neděle odpoledne a Praha žila obvyklou víkendovou zábavou. Spousta návštěvníků do Prahy přijela, spousta domácích z ní naopak aspoň na chvíli utekla do svých chat, chalup nebo za příbuznými. Ale většina místních obyvatel musela vzít zavděk trávením volna přímo v hlavním městě České a Slovenské Federativní republiky.

V pokoji, na ubytovně ARMABETONU, ležel na posteli mladý muž, kterému se hlavou honily zcela jiné myšlenky. Nezajímal ho okolní ruch. Nevnímal smích a občas i zpěv dalších spolubydlících z vedlejších pokojů.

Bydlel tu už zhruba tři čtvrtě roku a pořád se cítil velmi osamělý. Jeho domov byl nesnesitelně vzdálený. Až v jižní části černé Afriky. Kolikrát si již sám sobě spílal, že podepsal dvouletou hráčskou smlouvu zrovna do Prahy. Představy byly lákavé. Vyšší příjem než ve své vlasti, možnost postupně získat ještě lepší angažmá, udělat si jméno, poznat svět. Který africký fotbalista by tohle všechno nechtěl?

Skutečnost však byla mnohem drsnější. Mladý fotbalista ani netušil, jak moc mu budou chybět rodiče, bratři, sestry a samozřejmě také snoubenka. Možnosti kontaktu s domovem za moc nestály. Dopisy, které nerad psal. Pevná telefonní linka, která byla drahá a leckdy ne zrovna spolehlivá. A občas reprezentační utkání, kdy se alespoň na chvilku mohl podívat domů, pokud se hrálo v jeho zemi.

Další věc, na kterou si nikdy nezvyknul, byla zdejší zima. Někdy míval pocit, že kdyby na sebe navléknul všechno oblečení světa, tak se stejně nezahřeje. Zlaté tropické bouře! Málo věcí považoval za tak protivné, jako led, sníh a zimu.

A k tomu ta čeština. Takový divný jazyk! To se snad ani nedá naučit. Jeho angličtina mu tady nebyla moc platná. Umělo ji jen pár spoluhráčů. Teď už se sice dorozumíval trochu lépe, ale pořád to ještě zdaleka nebylo ono. Jeho učitelka, kterou mu klub zařídil, byla z jeho češtiny často docela paf.

Ležící muž trochu změnil polohu a hned ho rozbolelo skoro celé tělo. Včera hráli v Ostravě a domácí obránci si ho podali. Pořádně ho dokopali a on tu přehnanou tvrdost nedokázal pochopit. Zdejší liga byla sice tvrdá, ale v té Ostravě to bylo ještě něco navíc. Snad proto, že byl černoch? To snad ne! S přímými projevy rasismu se tu zatím nesetkal. Ale ta Ostrava..., teď aby se bál nastoupit do dalšího utkání.

Pravda, zažil tu i hezké chvilky. Třeba když ho spoluhráči navlékli do hokejové výstroje a s bruslemi na nohou ho museli tlačit po ledě, aby se nerozplácnul. Dodnes nechápal, jak se někdo může udržet na nohou na něčem tak vratkém, jako jsou brusle.

Nebo když ho spoluhráči vzali do hospody na pivo. Měl rád ten hospodský ruch. To, jak ta hospoda žije. Ale pivo mu nechutnalo. Taková hořčina! Co na tom nápoji Češi vidí? Na potvrzení nechápavosti zakroutil muž hlavou a lehce se usmál.

Ale takových příjemnějších okamžiků tu zažil málo. Málo na to, aby to převážilo nad jeho touhou vrátit se a hrát zase doma. V zemi, kde se může často vídat s mámou, tátou, osmi sourozenci a svoji láskou, se kterou plánují společný život. Oči se mu zalejí slzami.

Mladý fotbalista najednou dospěl k závažnému rozhodnutí. Hned zítra požádá vedení klubu o rozvázání hráčské smlouvy. V Praze se necítí dobře, není tu spokojený, stesk po domově je obrovský. Snad to vedení klubu pochopí.






Tím smutným mladým mužem byl Timothy Mwitwa, ročník narození 1968. Byl prvním africkým fotbalistou a zároveň prvním fotbalistou černé pleti, který v bývalé České a Slovenské Federativní republice hrál 1. ligu. Spoluhráči ve Spartě Praha mu dali přezdívku "Mireček" podle jedné z hlavních postav filmových komédií režiséra Dušana Kleina o "Básnících".

V pražské Spartě se Timothy Mwitwa objevil v roce 1990 s velkým očekáváním. A v roce 1991 potichu zmizel. Vrátil se zpět do rodné Zambie. Jeho sparťanské angažmá se většinou hodnotí jako nepřizpůsobení se zdejším podmínkám. Jenže to zní až příliš jednostranně. Pravda bude asi někde uprostřed. Po "sametové revoluci" se země pomalu otevírala světu a spoustě věcí se musela učit. Také tomu, jak kvalitně pracovat se zahraničními fotbalisty. Troufám si tvrdit, že ani pražská Sparta to tehdy ještě pořádně neuměla. Vždyť Mwitwa byl reprezentantem země, která v Africe patřila mezi absolutní špičku. Potenciál do budoucna v něm tedy určitě byl. Ano, byl, protože...

V roce 1993, kdy už byl stabilním hráčem reprezentace Zambie, se stal jednou z obětí leteckého neštěstí. Zahynulo při něm 18 reprezentantů této africké země, včetně realizačního týmu. Pomalu to začíná být zapomenutá letecká katastrofa. Stejně jako smrt 18-ti fotbalistů italského AC Torino v roce 1949, 17-ti fotbalistů z uzbeckého Pachtakoru Taškent v roce 1979, kompletního mužstva a realizačního týmu peruánského Alianza Lima v roce 1987 a 15-ti fotbalistů surinamského původu v roce 1989. Všechno to byly oběti leteckých katastrof. A tak v povědomí lidí stále žije hlavně ta "nejslavnější" z nich, kdy v roce 1958 zahynulo krátce po startu 8 fotbalistů Manchesteru United.

Zní to asi trochu cynicky, ale takové věci se prostě stávají. Také v jiných sportech a třeba i menším skupinám sportovců. Říká se, že smrt si nevybírá. Je to pravda. Ale v případě lidí, kteří jsou plní sil, a to vrcholoví sportovci jistě jsou, je ta smrt pro pozůstalé mnohem bolestnější.

A proč vlastně vzniklo toto dílko? Zanedlouho začne mistrovství světa v hokeji 2012. Kdyby v září roku 2011 nedošlo k leteckému neštěstí, při kterém zahynulo 26 hokejistů ruského Lokomotivu Jaroslavl, měli bychom možná na letošním šampionátu o tři vynikající reprezentanty více - Jana Marka, Karla Rachůnka a Josefa Vašíčka.

Jejich jména budou v průběhu tohoto mistrovství světa určitě vzpomenuta. Bylo by docela fajn nějakou tu "placku" letos vybojovat a těm třem ji symbolicky poslat do sportovního nebe. A když to nevyjde? Nevadí, je to jen sport. Tak alespoň chvíli zavzpomínejme na všechny ty slavné sportovce, kterým nebylo přáno dožít se vyššího věku.