Závist

Jsem toho názoru, že každý Evropan by měl – byť jen orientačně – znát Desatero božích přikázání. Už jen pro to, kolik si z křesťanství zachováváme tradic. Křtíme své děti, slavíme svatby a pochováváme zesnulé v onom původním stylu. Každé nedělní ráno vídám staré i mladé při pravidelní cestě na mši. Na rozdíl ode mě určitě znají spoustu modliteb, ale z vlastní zkušenosti vím, že znalost oněch několika základních morálních pravidel velmi pokulhává. Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš. Poslední přikázání se s různými zdroji mění, ale pokaždé mluví o tom samém - o závisti. Jaké to je závidět? A jak se závistivcům žije?
Dovolila bych se vrátit k lidem jdoucím na mši. Bydlím na vesnici, kde je zvykem, že téměř všichni staří lidé, hlavně ženy, jsou silně věřící. Respektive se o tom většina z nich snaží své okolí přesvědčit. Babičky vzrušeně hlásí svá vnoučata na hodiny náboženství, vypráví jim o spravedlivém Bohu a nevynechají jediný pohřeb. Bohužel ze špatného důvodu. Ačkoli zesnulého neznaly, vytvoří před kostelem hlouček, ze kterého se linou samá závistivá a jedovatá slova: „A slyšeli jste, kolik budou dědit? Má prý byt v Praze! Podívejte se na starou Novákovou! Ta je snad oblečená za statisíce!“ Cítíte ten odpor v jejich chování? Proč to ale dělají? Jak se jim asi žije? Myslím si, že závistivci mají velmi těžký a smutný život. V celém jejich nelehkém bytí totiž neexistuje nic, co by je udělalo šťastnými. Nikdy nebudou žít ve vyhovujícím domě, nebudou mít dost výkonné auto, nebudou spokojeni ani se svými nejbližšími. Proč? Protože sousedova žena začala podnikat a ono se té mrše daří! Jak nemístné! Závistivci kolem sebe staví zděnou stěnu, za kterou se vejdou jen oni sami. Neumí být s druhými lidmi. Tím jak vrší jednu cihlu na druhou, vytlačují všechny pryč, dokud nezůstanou úplně sami. Dostali se do bludného kruhu. Čím víc od sebe ostatní odhání svou nevraživostí a závistí, tím víc se pouští do dalších pomluv – najednou kolem sebe nemají pouze nízkou zídku. Teď ta stěna měří několik desítek metrů na výšku a už se s ní nedá nic dělat - ani v případě, kdy potřebují pomoct. „Ta jedovatá zmije Horáková! Člověk potřebuje pomoct s nákupem a ona ho odmítne! Přitom jsem moc dobře viděla, že Novákové minule vyhověla!“
Rodiče mi odmala vtloukali do hlavy, že závidět se nemá, že mám lidem jejich štěstí přát, protože nikdy nevím, kolik je dovolená u moře stála dřiny, kolik přesčasů a jak pevně si museli utáhnout opasky. S čistým svědomím mohu říct, že za těch pár let, co jsem na světě jsem se to už celkem dobře naučila. Snažím se být k lidem milá, protože netuším, kdy budu potřebovat jejich pomoc. Je lepší nezávidět a díky tomu získat přátele. Protože kamarádka vám vždycky ráda půjčí svetr, který se vám tolik líbí.