PERSYWALL

Odevzdal jsem svá křídla
nádherné paní Obloze,
její pihy na tváři
byli ptáci, kteří
mířili na sever,
její dech byl větrem,
jenž úpěl skřípotem hor
a její stříbro v očích hvězdami,
zářícími klenoty tajuplného světa.

Miloval jsem ji,
miloval jsem její dotek,
hřejivý dotek teplé ruky,
v níž kolovala královská krev dešťů,
její pohyb byl hurikánem
a vánkem zároveň,
síla hlasu tlukotem železných blesků,
sestupujících z nebes.

Jednou jsem ji políbil,
naše splynutí rtů
bylo jako spojení
duhových mostů
přes zahradu pokušení,
chytil jsem ji jemně
kolem boků a objímal
se s ní...

Plál ve mně oheň,
který neuhasí žádná voda,
něco ze mě vylezlo,
vetřelec, který chce
chytat své oběti
do pastí polibků,
zloděj, kradoucí si svoji Oblohu,
plátno na které chce vystříkat
všechny tělní tekutiny,
barvy člověka - smíchat to
v obraz vznešené krásy,
která dýchá rozkoší.

Byl jsem její milenec,
příliš malý muž s křídly,
které jí teď skládám k nohám...

...byl jsem orlem z Výšin,
na její přání jsem Persywallovi
vykousal z těla ďábla,
milovala ho, ale jen já
jej mohl osvobodit od zla,
které měl uvnitř...

Osvobodil jsem ho.

Vzdávám se úlohy orlího muže
a beru na sebe podobu Persywalla…


…hrdiny, trpícího na úkor své největší lásky…