Dopis z Angoulême - 11. část

„Unášíte?“
Růžolící se Bellu, marně tápající v přehršli nepopsatelných pocitů, jež se přelily v několika smrtících vlnách přes její, do této doby, zcela sladce dlící srdce, ťala poslední pronesená věta přímo do živého. Jakým právem si ten přihlouplý trhan vůbec dovoluje něco přikazovat? A kam vlastně zmizelo ono oddané služebnictvo, které by bránilo čest zámecké paní?
Otrávený bandita si místo obšírné odpovědi nadhodil na rameni svůj hubatý náklad, až se povlávající tmavovlásce nebezpečně zhoupl žaludek.
„Čekám, pane,“ škytla přidušeně Annabelle v záchvěvu náhlé nevolnosti.
Oliho dívčina štěbetavost neskutečně iritovala. Nehodlal s ní diskutovat – copak je preciózka?
„Chcete to snad napsat?“ houkl proto poněkud rozmrzele a kývnutím hlavy naznačil pošklebujícímu se Mauricovi, aby sklouzl po římse jako první.
Uraženě prskla.
„A to by jste opravdu zvládl?“
Olivier, který se teď plně soustředil na prolézání okenním rámem, ztuhl v započatém pohybu. Vsoukal se zpátky do místnosti a dosti znaveně ze sebe setřásl kňourající postavičku ve fialkovém. Musí ji konečně nějak umlčet!
„Co jste říkala?“ zněl náhle až příliš zúčastněně.
Belle dle předpokladu ta otázka řádně rozohnila.
„Ptala jsem se, jestli se umíte alespoň podepsat. U lidí jako jste vy totiž…“
Než však stačila dokončit svůj sáhodlouhý monolog, při kterém hodlala maskovaného muže utlouci minimálně stovkou pádných argumentů, zacpal jí pohotový Oli drzá ústa krajkovým kapesníčkem.
„Vypadá to, že jste mírně indisponována, drahoušku,“ prohodil nenuceně a opět svým okázalým způsobem uvěznil šokovanou vévodkyni v objetí svých svalnatých paží.
„Bohužel tak musíme nechat náš bohulibý rozhovor na později,“ neodpustil si škodolibé odfrknutí.
Pyšná kráska neměla šanci na zpacifikování možného odporu, a proto alespoň s jakous takous elegancí přistála nedaleko podupávajícího Maurice, který ji navíc i velice ochotně zachytil. Podmračený dobrodruh se v mžiku vyloupl vedle nich a ihned se majetnicky zmocnil bělostného zápěstí s perlovými náramky.
„Jdeme,“ zavelel nesmlouvavě a smýkl vzpouzející se Bellou tak, že málem uklouzla po mokré trávě. Vyzubený blonďáček se mezitím kamsi nenápadně vytratil.
Rozcuchaná aristokratka ani v nejmenším nesdílela lapkovo veselí. Když se jí podařilo vymotat ze zoubků kousek batistového hadříku a pohyblivost rtů nabyla přijatelné citlivosti, spustila ke svému únosci takový vodopád nadávek, za který by se nemusela stydět žádná z angoulêmských pouličních dam. ‚Nehorázného pacholka‘ střídal ‚nejodpornější ničema, bídák a povaleč‘, přičemž Olivier vážně zvažoval, zda madame de Charente na místě raději zapíchnout nebo zaškrtit.
Přibližující se kroky napomohly rozpolcenému mladíkovi ke správnému rozhodnutí. Lehce vtiskl stále ještě durdící Annabelle do tmavého kouta a její hašteřivé připomínky umlčel jediným nehorázně dlouhým polibkem.

Vůně laciného tabáku s provokativní koketérií proklouzla kolem pobafávajícího Didiera, který s pomocí meršaumky zklidnil na pár chvilek své pocuchané nervy, vydrážděné neomluvitelným pozdržením bláznivého provokatéra Oliho. Následné zachroupání navlhlého písku pak donutilo staříka zbystřit smysly a nasměrovalo jeho nově vybuzenou pozornost k nezřetelné siluetě, plížící se celkem nenápadně kolem zakrslých tújí. S jistotou rozeznal pokulhávajícího Maurice.
„Kde je šéf?“ vyštěkl ostře a přeměřoval si udýchaného mladíčka ledovým pohledem.
„Tam,“ mávl dotazovaný za sebe a sípavě se rozkašlal. Stěží popadal dech.
Pobledlému Didimu vyvstal před očima výjev smrtelného střetu Kaina a Ábela, kterým ho při nedělních mších občas strašíval obtloustlý vesnický farář. Klopýtavě se proto rozeběhl k východnímu křídlu, kde podvědomě tušil Olivierovu přítomnost. Nikdy by si neodpustil, kdyby se jeho svěřenci cokoliv stalo!
Vyjeveně se zarazil před udýchaným společníkem s polozhroucenou černovláskou v náručí, úpěnlivě se tisknoucí k jeho mužné hrudi a zemdlele opětující laskaní hříšných úst.
„Oli?“
Lupič se neochotně odtrhl od omámené krásky a téměř neslyšně zavrčel.
„Jde s námi, Didi…“